Za necelých deset let přichází do kin již třetí snímek podle knihy Michala Viewegha. Filmový Román pro ženy režiséra Filipa Renče je však ve srovnání s oběma předchůdci, Výchovou dívek v Čechách (1996) i Báječnými léty pod psa (1997), velkým zklamáním. Na vině přitom není jeho literární předloha. Knižní Román pro ženy, třebas nebyl kritiky považován za veledílo, má všechny předpoklady pro to, stát se skvělým východiskem pro romantickou komedii. Obsahuje pikantní milostnou zápletku (hrdinka se zamiluje do muže, z něhož se posléze vyklube někdejší milenec její matky) a na několika úrovních rozehrává navýsost aktuální, komediálně nosné téma: zakomplexované buranství českých mužů starého „socialistického“ typu versus agresivní světáctví „nových“ mužů (přičemž obě polohy se mohou střetávat i uvnitř jednoho a téhož člověka). Hlavní hrdinkou je dvaadvacetiletá Laura, rekapitulující své dosavadní milostné zkušenosti. Po sérii románků s rozmanitými chlapeckými týpky přichází její osudový muž, čtyřicátník Oliver, vtipný, charismatický a mírně cynický zaměstnanec reklamní agentury. Oliverova minulost však skrývá velké překvapení…
Ironický humor Románu pro ženy bohužel při přenosu na filmové plátno zůstal ležet ladem. Z velké části za to může paradoxně sám Viewegh, který se tentokrát (poprvé) ujal také práce scenáristy a své vlastní předlohy se držel až příliš věrně. (Až na dílčí změnu kulis: Chorvatsko nahradily Tatry.) Výsledkem je příběh, jehož dramatický vrchol přichází zhruba v polovině a od té doby ztrácí napětí a spád. Scénář je navíc neuvěřitelně upovídaný, přetížený těžkopádnými dialogy, z nichž je často patrné, že jde o pasáže doslovně převzaté z knihy. Tím trpí hlavně mužský protagonista, Oliver, jemuž ve filmu připadl těžký úděl trousit vtipné či „sofistikované“ průpovídky jako: „Jestli dneska večer budou zase halušky, zakládám český hnutí odporu.“ „Přiznejme si, že jestli mávnu támhle na toho taxíka, odveze nás rovnou do mojí postele.“
Představitel Olivera Marek Vašut to – vzhledem k výše zmíněným úskalím scénáře – opravdu neměl snadné, jeho pojetí však postavě ještě víc uškodilo. Oliver (jenž v románu hrdinku oslní přirozenou kultivovaností) v jeho podání působí jako halasící strejda, který se nemůže nabažit nově osvojených světáckých manýrů. Zuzana Kanócz v roli Laury i Simona Stašová coby její matka Jana jsou o poznání přirozenější. Ústřední trojice pak byla obklopena množstvím bizarních figurek, jako je vášnivá Ingrid (Laďka Něrgešová) či „typický Čech“ Žemla (Miroslav Donutil). Naprosté fiasko však představují postavy kadeřnic, které figurují ve vypravěčském rámci celého příběhu. Laura jim líčí své milostné peripetie a kadeřnice naslouchají coby dychtivý chór; většinou však reagují jako sbor uprchlý z obstarožní operety. (Když se hrdinka zmíní o svatbě, začnou dokonce pantomimicky předvádět svatební obřad!)
Renčův snímek v některých ohledech připomíná filmy z první poloviny 90. let, neobratně zachycující reálie kapitalismu po česku. Laura pracuje v časopise s názvem Vyrovnaná žena, Oliver o sobě říká, že je „takzvaný kreativec“ a tvoří slogany typu „Měkký chlup z Měcholup“. Tradičním neduhem je také nešikovný a přespříliš nápadný product placement: zejména jistá kosmetická firma protlačila své výrobky a svůj název nejméně do čtyř klíčových scén.
Obrovská čtenářská popularita Vieweghových románů tkví možná v autorově umění vzbudit dojem, že „takhle nějak to v životě opravdu chodí“. Filmový Román pro ženy to nedokázal. Vznikl sterilní a realitě zcela vzdálený příběh, kterému bolestně chybí špetka jemného vieweghovského sarkasmu.
