Jsou herci, kteří zahrají cokoli - a pokaždé s fascinujícím výsledkem zvládnou složitou psychologickou studii i jednorozměrnou akční úložku. Kteří se dokáží s každou novou rolí převtělit k nepoznání, pro něž neexistuje nic, co by v zájmu své postavy nemohli podstoupit. Mezi takové osobnosti patří i De Niro, jenž se právem řadí nejen mezi největší americké hvězdy, ale především k umělcům nejvíce vnímavým (není-li vůbec nejlepší v herecké profesi).

Napsal-li jsem, že "nejvnímavější", mám tím na mysli, že dokáže úžasně vstoupit do jakékoli postavy, ale už není schopen vysvětlit, jak došel ke zvolené cestě. Je to počínání naprosto intuitivní, herec o něm neuvažuje - a ani není schopen nějaké analytického sebezpytování.

De Niro se narodil před přesně šedesáti lety v New Yorku, po otci je irsko-italského původu. Rodinné prostředí jej inspirovalo k uměleckému hledání, herectví studoval na různých školách (a zřejmě nejvíce jej ovlivnila "vciťovací" metoda prosazované Lee Strasbergem, mezi jehož žáky nalezneme i takové osobnosti jako Marlon Brando nebo Al Pacino). Řadu let však čekal na příležitost. Zkoušel štěstí na mimobroadwayských scénách, občas přijal angažmá v nějaké reklamě, vystupoval v televizním seriálu. Od sklonku 60. let se začínal objevovat i na stříbrném plátně.

Své hrdiny nabaluje do vícera vrstev, které se před užaslým polibkem postupně sloupávají. Pečlivě vykrouží každý detail v motivaci, v povaze ztvárňované postavy. Příslovečné se staly jeho sáhodlouhé rozpravy s režisérem, pokud jej některá role mimořádně zaujala. Režisér Brian De Palma, jenž mu dopomohl k prvním úložkám, o něm řekl: "Byl to mladík neprůbojného, ale přitom zarputilého vzhledu, který se dovedl dívat tak, až vás polévalo horko. Nic nedělal - jen se díval, a stačilo to. V jeho pohledu bylo cosi temného." Scenárista a režisér Paul Schrader se vyjádřil ještě zřetelněji: "Bobby určitě existuje jen tehdy, když prožívá osudy někoho jiného."

Nelze se zde podrobněji věnovat spoustě filmů, které za více než tři desetiletí tvůrčí dráhy vytvořil. Telegraficky zmíním aspoň ty nejpodstatnější - roku 1974 na sebe rázem upozornil v druhém díle Kmotra, kde po Marlonu Brandovi převzal jeho mafiánského hrdinu Vita Corleona jako mladého muže, přicházejícího ze Sicilie do Ameriky. Brando se tehdy vyjádřil, že ani on by jej nezahrál lépe, kdyby byl mladý, a Akademie všeobecné nadšení stvrdila prvním Oscarem.

V Evropě jej Bernardo Bertolucci obsadil do rozmáchlé politické fresky Dvacáté století (1975), kde hrál po boku rovněž začínajícího Gérarda Depardieua. Sergio Leone si jej vybral pro gangsterskou ságu Tenkrát v Americe (1984), Michael Cimino jej v Lovci jelenů (1978) představil jako člověka, do jehož osudů ničivě zasáhla vietnamská válka, De Palma mu svěřil postavu psychopatického Al Capona v gangsterce Neúplatní (1987). Co titul, to legenda. Avšak nejtrvalejší spolupráci navázal s režisérem Martinem Scorsesem. Poprvé se spolu sešli před třiceti lety na Špinavých ulicích. A bezmála každé další setkání znamenalo triumf: Taxikář; New York, New York; Zuřící býk; Mys strachu; Casino. Je ovšem pravda, že v posledních letech přijímá i zakázky, které nejsou hodny jeho talentu - jenže co jiného má dělat, když dokáže žít jen před kamerou?

Slavného amerického herce Roberta De Nira jsme mohli spatřit i v kriminálním filmu Hodina pravdy. Hrál tam postavu policisty, jenž řeší nesnadné dilema: zlosynem, jehož stíhá, je jeho vlastní syn. Musí přitom zpytovat svědomí: jako otec nijak nevynikal. Ačkoli tento snímek rozhodně nepatří mezi největší De Nirovy úspěchy, i zde snadno vypozorujeme jeho schopnost postihnout jakkoli složitou povahu.

Kromě významných dramatických partů sklízí Robert De Niro v poslední době úspěchy také v komediálních rolích. Vděčnou úlohou neurotického mafiána zparodoval v komediích Přeber si to (1999) a Přeber si to znovu (2002) typ násilnického gangstera, jakého tak výtečně zahrál například ve Scorseseho dramatech Mafiáni a Casino. Jako drsňácký policista se představil v satiře Showtime (2002), měla podobný námět jako předchozí thriller 15 minut (2001). Velkým kasovním hitem byla komedie s Benem Stillerem Fotr je lotr (2000) i její volné pokračování Jeho fotr, to je lotr! (2004). Vedle toho se De Niro objevil také v thrilleru s nadpřirozenými prvky Hra na schovávanou (2005). Naprosto nový žánr do De Nirovy filmografie přináší pohádka Hvězdný prach (2007). Představuje tu drsného piráta Shakespeara.

Po nostalgickém Příběhu z Bronxu (1993) se podruhé De Niro chopil režie v případě historického dramatu Kauza CIA (2006). Politicky ambiciózní tříhodinová freska o počátcích americké rozvědky nabídla příběh Edwarda Wilsona (Matt Damon), ve třicátých a čtyřicátých letech naivního a optimistického, v letech šedesátých všehoschopného a unaveného. Sám De Niro se ve snímku objevuje v úložce generála Billa Sullivana.

V roce 2008 byl oficiálním hostem 43. ročníku Mezinárodního filmového festivalu v Karlových Varech, kde převzal Křišťálový glóbus za celoživotní přínos světové kinematografii a uvedl satirický snímek Co se vlastně stalo (2008).