Po úspěšných Snowboarďácích a Rafťácích režisér Karel Janák do třetice spojil síly s mladými herci Jiřím Mádlem a Vojtěchem Kotkem. Dosavadní žánr komedie pro teenagery zároveň vyměnil za komedii kriminální, post-tarantinovsky černou.
Středem dění je čtyřčlenná rocková skupina mladých kluků, kteří si říkají Podvraťáci. (Proč se potom název filmu píše s malým „p“ je záhada, stejně jako manýra v podobě uzávorkovaného „c“, jež má snad odkazovat na žánrově blízký Podfu(c)k.) Kapela dostane nabídku, která může znamenat průlom v showbusinessu: možnost předskakovat hvězdě Djangovi. Kluci jsou však bez prostředků a dokonce bez pořádné aparatury. Vymyslí proto šílený plán: unést bohatému podivínovi Salingerovi psa a požadovat za něj výkupné. Akce selže až v samotném finále, kdy jejich auto plné získaných (falešných) peněz exploduje. Podvraťáci se rozhodnou s dráhou zločinu skoncovat, ale to ještě netuší, že si je Salingerův pes oblíbil víc, než by jim bylo milé a bezpečné.
Podle tiskových materiálů je Ro(c)k podvraťáků pokusem oslovit vedle teenagerů široké spektrum filmových diváků. Projevuje se to i tím, že hrdinové mluví značně sprostě, průběžně si dopřávají marihuanu a pivo a oproti Snowboarďákům či Rafťákům mají první sex dávno za sebou. Ve výsledku je však Janákův třetí film (televizní debut Vetřelci v Coloradu nepočítaje) vůči nepubertálnímu publiku daleko méně vstřícný než předchozí dva. Zatímco Snowboarďáci v sobě měli poměrně roztomilou naivitu telecích let, na niž člověk po čase rád vzpomíná, a Rafťáci zase překvapovali velkým prostorem pro „dospěláckou“ linii rodičů, "Podvraťáci" nejspíš budou publiku nad dvacet let připadat nesnesitelně infantilní a pro diváky pod deset jsou zase nevhodně „drsní“.
I člověk ze zbývajícího věkového rozmezí si však nejspíš povšimne, jak urputně a přitom neumětelsky Ro(c)k podvraťáků napodobuje postupy novodobých komediálních gangsterek, které do povědomí diváků (a dalších filmařů) protlačil zejména autor právě Podfu(c)ku Guy Ritchie. Přestože jsou jeho snímky pouhými deriváty, nedá se jim upřít švih, vizuální působivost a aspoň jakýs takýs styl. Nic z toho Podvraťáci nemají – s výjimkou potvrzující pravidlo v podobě nezvyklého modrošedého ladění obrazu korespondujícího s dobře využitým industriálním prostředí Kladna.
Janákův film prakticky postrádá děj a jen za sebe mechanicky řadí scény, postavy a dějové atributy odkoukané jinde: únos a předávání peněz, gangstera s pohlednou dcerkou a nemluvným pobočníkem, automobilovou honičku... Je prošpikovaný otravným product placementem. Má tupý retrospektivní rámec, jehož vedlejším efektem je vypravěčovo polopatické komentování děje. Zcela fádní je konfigurace hlavních postav, z nichž každá má jen jednorozměrnou nálepku: „rebel“ (Martin Písařík), „playboy“ (Jiří Mádl), „slušňák“ (Michael Beran) a „šéf“ (Vojtěch Kotek).
Když pak dojde na vousaté kinematografické vtipy (vyhození psa jiným oknem, než pod kterým čekají parťáci), nápady hloupé už při originálním použití (obojek sledovatelný přes GPS z thrilleru Firewall) či motivy opakované doslova ve stovkách filmů (lezení ventilací), klesají Podvraťáci pod hladinu zoufalství. Na samé dno je pak stahují naprosto pubertální představy o svádění opačného pohlaví či o tom, jak vypadá večírek mafiánů.
Ze snímku sice čiší snaha o nadsázku, ale jako celek by snad mohl fungovat jen v případě, že by šlo o totální parodii („terminátorský“ výraz Salingerova pobočníka by byl veletrapný i tehdy). Vyzdvihnout lze snad jen uvolněné herectví Jiřího Mádla a Jana Hrušínského. Slušná je také hudba, je jí však ve filmu až příliš a navíc svým stylovým zařazením „hard rock ročník 1987“ absolutně nekoresponduje s vizáží hrdinů či se samolepkami kapel, jež mají vylepené v pokoji. Janákův pokus dosáhnout na dospělejší publikum těžko mohl dopadnout hůř.
