Hubert Sauper (scénář, kamera, režie) se narodil v roce 1966 v Rakousku, v malé vesnici v tyrolských Alpách. Než přišel do Francie, kde žije už deset let, pobýval ve Velké Británii, Itálii a Spojených státech. Studoval filmovou režii na Akademii múzických umění ve Vídni a na Université Paris 8. Kromě filmové práce (scenárista, kameraman, režisér, ale také příležitostný herec.
Režisér o filmu
Nápad natočit tento film vznikl, když jsem se připravoval na práci na jiném dokumentu (Kisangani Diary). V tomto předchozím filmu jsem sledoval osudy rwandských uprchlíku během konžského povstání. V roce 1997 jsem byl poprvé svědkem toho bizarního obrazu dvou obrovských letadel přeplněných jídlem. První z nich přivezlo čtyřicet pět tun hrachu z Ameriky pro uprchlíky přežívající v okolních táborech zřízených OSN. Druhé letadlo naopak odlétalo do Evropské unie a na palubě vezlo padesát tun čerstvých ryb. Spřátelil jsem se s ruskými piloty. Brzy se ukázalo, že letadla přivážející hrách dopravují zároveň do tech samých cílových míst také zbraně, takže uprchlíci, kteří měli užitek z dováženého hrachu, se mohli během noci stát obětmi střelby. Ráno potom moje třesoucí se kamera viděla páchnoucí směs zničených táboru a lidských tel. Přímá zkušenost s příběhem takové bezcitné reality se stala impulsem pro Darwinovu noční můru.
Oblast Velkých jezer je prý kolébka lidstva, zelená, úrodná a bohatá na nerosty. Je známá unikátní divokou přírodou, zasněženými sopkami a slavnými národními parky. Zároveň je to ale opravdu našeho světa (autor odkazuje na knihu Josepha Conrada alegorický příběh o cestě podél reky Kongo). Mohutné epidemie, nedostatek jídla a hlavně občanské války ničí tuto oblast. Tyto ozbrojené střety jsou ty nejkrvavější od druhé světové války. Jen ve Východním Kongu padlo během války každý den tolik lidí jako byl počet obětí 11. září 2001 v New Yorku.
Při natáčení jsme pracovali jako minimalistický tým: můj věrný společník Sandor, malá kamera a já. Museli jsme být velmi blízko našim hrdinum a sledovat jejich životy po dlouhou dobu. Bylo snadné nalézt ohromující záběry, protože jsme natáčeli ohromující skutečnost. Ale bylo také snadné dostat se do průšvihu.
V Tanzanii jsme se nikdy nemohli prezentovat jako filmový štáb. Abychom mohli letět s nákladními letadly, museli jsme se přestrojit za cleny posádky a vytvořit si falešnou identitu. Ve vesnici si nás spletli s misionáři, v rybí továrně se zase manažeři báli, že jsme hygienici z Evropské unie. Museli jsme se stát australskými obchodníky v exkluzivních hotelových barech nebo neškodnými batůžkáři v africké buši, kteří si jen tak něco natáčejí. Jednou jsme byli zase zadrženi na malém rybářském ostrove. Obvinili nás z toho, že natáčíme filmy s nahými dívkami. Mnoho dní jsme ztratili při výsleších zmatenými policisty, na kontrolních stanicích a ve věznicích. Významná část rozpočtu byla promrhána na kauce, pokuty a úplatky.
Není třeba, abych říkal, že v Africe hladoví děti. Mým úkolem je sdělit to prostřednictvím jazyka umění. V mém filmu není nic nového. Všechno to známe. Chtěl jsem tomu jen dát tvář. Přetvořit naše vedení v pochopení. V Darwinově noční můře jsem se pokusil přetvořit bizarní příběh o úspěchu ryby a pomíjivý boom kolem nejvhodnějšího zvířete v ironickou, odstrašující alegorii, která by popsala to, co se nazývá nový světový řád. Mohl bych natočit stejný druh filmu v Sierra Leone, jen bych ryby vyměnil za diamanty, v Hondurasu za banány a v Libyi, Nigérii a Angole za ropu.
Kde se natáčelo
Film byl natáčen na různých místech východoafrického státu Tanzanie: zejména v okolí Viktoriina jezera (svou rozlohou velké jako Irsko), v původních i nove vzniklých městech, jež žijí z rybolovu a potravinářského průmyslu. Tanzanie patří k nejchudším státum světa, na žebříčku porovnávajícím hrubé domácí produkty státu se radí s 630 americkými dolary na hlavu (odhad 2002) do poslední desítky. Obyvatelstvo je z 80 % zaměstnáno v zemědělství. Důležitou komoditou je rybolov, Tanzanie však není v produkci potravin soběstačná. Jak je ukázáno ve filmu, obrovské množství rybího masa pocházejícího z Viktoriina jezera není určeno pro tanzanijský trh, nýbrž se stalo výnosnou exportní komoditou. Evropští investoři vytvořili v Tanzanii rybí průmysl, který natolik zvyšuje cenu rybích produktu, že si je chudé obyvatelstvo nemůže dovolit, a tak se musí spokojit s neprodejnými zbytky ze skládek.
