V tvorbě dokumentaristy Jana Špáty nalezneme několik průběžně se vracejících témat, mimo jiné se jedná o blízkost smrti. Špáta zkoumá lidi na sklonku jejich života, lidi nemocné, často neschopné se o sebe postarat. Všímá si zejména toho, jak se s touto situací, s mnohdy tíživým očekáváním blížícího se skonu vyrovnávají. Avšak některé výpovědi, ačkoli toto vymezení splňují, je zdaleka přesahují. Týká se to především snímku Respice finem (latinsky Pamatuj konce).
Vyprávění uvádí několik číselných údajů – o půlmilionu vdov, z nichž více než většina žije osamoceně. Špáta se vypravil do míst málokdy mapovaných. Za vesnickými stařenkami, udřenými ženami, které v osamění a chudobě čekají, až dohoří jejich svíce, jak řekne jedna z nich. Propůjčuje velkou plochu výmluvným záběrům bědných obydlí, důležitou roli zaujímá hudba Luboše Fišera a ztišený, procítěný komentář čtený Janem Kačerem, avšak nechává promlouvat i samotné hrdinky, aby osvětlil jejich duševní vyrovnanost a smířenost s osudem. Svěřují se se svými obtížemi, spíše se strachem z nemoci a bezmoci než ze samoty, která se jim po skonu manžela a odstěhování dospělých dětí stala všudypřítomným údělem.
Respice finem však nezachycuje jen předmětný stav či psychické rozpoložení, mlčky dosvědčující ponižující sociální poměry, které ve stáří na vrásčité babičky dopadly. Vždyť mnohým byl vyměřen tak nízký důchod, že by si z něho sotva zajistili obživu. I proto chovají sbírat klestí, chovají domácí zvířata, vedle slepic a králíků třeba i kozu. Jak říká jedna ze stařenek, přes léto si něco při přivydělá, aby na zimu měla něco našetřeno. A některé výjevy jsou výslovně dojemné: když třeba další ze stařenek posílá svého pejska se vzkazem do vedlejší vesnice, kde bydlí její „nejbližší“ syn.
Dopad snímku zahrnuje i do nedávné minulosti. Nikoli hněvivě, ale přesto s trpkostí líčí, jak úděsné křivdy se zejména v padesátých letech, v dobách násilné kolektivizace, děly. Když slyšíme zalykavé vzpomínání na zhrublé chování těch, kteří šířili „nové pořádky“, na bezohledné zabavování zásob, na odvádění dobytka, na hrůzy, za které se nikdy nikdo neomluvil. V děsivé nahotě vypluje životní kříž, který každá ze stařenek musela celý život nést. A nespravedlnost na ně doléhala dlouho: vždyť zkonfiskovaný domek bylo nutné znova zakoupit.
Špáta upřednostňuje detailní záběry, jejichž pomocí se dobírá jádra sdělení. Vidíme vrásčité, upracované ruce, vyschlý obličej, shrbenou postavu. Kamera si všímá obvyklých úkonů, hnětení těsta, omývání nádobí, pohlazení kočky. Navštíví bohoslužbu, přiblíží niternou, nekomplikovanou víru, jakou staré ženy prožívají. Možná právě ta jim vlévala naději, díky ní veškeré těžkosti překonaly.
Respice finem je sice „jen“ čtvrthodinový, černobíle natočený snímeček, považuji jej ale za mimořádný skvost dokumentárního odkazu nejen šedesátých let. Režisér zde na minimální ploše sdělil vše důležité. Rozčeřil divákovo emotivní i racionální vnímání, několika dotyky přesně vyhmátl osobní situaci vrásčitých žen a neméně přesně zjištěné údaje vztáhl k celospolečenské úrovni, k zamyšlení nad nedávnou minulostí. Respice finem je příklad díla, které nemusí nic halasně hlásat, aby zapůsobilo. A není jediné ve Špátově tvorbě. O dva roky později následovaly Nezorané meze (1969). Privátní úhel pohledu, v Respice finem převažující, nahradil zevšeobecňující nadhled, zkoumající dopad násilného združstevňování na poměry na vesnici, na neblahé změny v mentalitě obyvatelstva, zhrublého a chamtivého.
Avšak i téma stáří se dočká záslužných položek. Někdy v tklivé poloze jako v Posledním dějství (1970), kde se Špáta zahleděl na důstojné i méně důstojné dožívání v domově důchodců, jindy s obdivem k nestárnoucí vitalitě. Od Samoty (1972), kde vedle sebe staví prolínající se osudy babičky a jejího vnuka, jenž přesídlil do města, k dalším titulům, např. Hlavně hodně zdraví (1986) nebo Epilogy života (1987). Jan Špáta pokaždé osvědčil svou mimořádnou citlivost vůči tak ožehavé látce, jakou je pokročilé stáří.
