Postupy zpochybňující věrohodnost či přímo jsoucnost právě viděného jsou starší než kinematografie sama. Dotyčné výjevy dodatečně prozrazují, že získaly rozměr představy či vize, dokonce předsmrtné "paralelní existence", jak ukazuje dávná Bierceova črta Případ na mostě přes Soví řeku (česky např. ve sborníku Půlnoční povídky, Praha 1989). Ale oblíbeným postupem se stává také prolínání různých syžetových úrovní, většinou budovaných tak, že vedle výchozích "reálných" událostí sledujeme souběžně, ale jakoby odjinud rozvíjený další příběh (z psané či čtené knihy, z divadla, filmu, ale také z jiného třeba pohádkového světa). Tak třeba vystavěl Michael Ende svůj Nekonečný příběh.
Opravdový zádrhel ve výkladu, co vlastně sledujeme, však může nastat v okamžiku, kdy nejsou zřetelně odděleny příslušné významové roviny. Když se vše naopak slévá do jediného narativního řečiště, v němž probleskují jen občasné zpochybňující náznaky (ať již v podobě extrémních skutků, které se příčí dosud uplatňované logice událostí, nebo patrného narušení dosavadního budovaní jistot). Takto je vystavěn např. Ozonův Bazén, podobnou konstrukci má rovněž dánský snímek Rekonstrukce.
Začínající dánský režisér Christoffer Boe zde navíc zdůrazňuje rozměr fiktivní rekonstrukce, když hlas vypravěče či komentátora oznámí svého druhu laboratorní podmínky. Na začátku i na konci vyprávění upozorňuje, že vše, čemu přihlížíme, je pouhý film, tedy pouhá konstrukce s předem stanovenými postavami i příběhy, které ovšem přesto zabolí. Film se vyznačuje vypravěčsky složitou strukturou, odkazující v mnohých rysech k jakémusi tíživému snu, upoutá silně zrnitý barevný materiál (přitom s obrazem roztaženým do širokoúhlého formátu).
Film se převážně odehrává v nočních sceneriích, v zavlhlých, sychravých ulicích, v zakouřených barech či hotelových pokojích. Pečlivě aranžované figurální kompozice zdůrazňují ostré hranice světla a stínu při barevném osvětlení lidských tváří, pohrávají si s průsvitnými, postupně se vznášejícími obláčky cigaretového dýmu. Zaujmou svérázné "topografické značky" v podobě trhaně přibližovaných výškových fotografií velkoměsta s označením, kde se postavy právě nacházejí.
V kontrastu k členitému narativnímu pojetí režisér rozvíjí bez zastírání kýčovité melodrama zvíce Krbu bez ohně - milostný trojúhelník, když hlavní hrdina Alex (Nikolaj Lie Kaas) bolestně kolísá mezi dvěma ženami (Simonu i Aimee ztělesňuje tatáž herečka, Maria Bonnevieová). Nepomáhá ani ozvláštnění s pomocí bizarní změny časoprostoru, kdy se Alex jakoby za trest probudí do světa, jenž vyhlíží jako jindy, avšak přátelé ani milenka jej nepoznávají, dokonce ani do bytu se nemůže dostat, protože tam chybí dveře. Zde se poetika noční můry ozřejmuje nejnápadněji, i když v bizarně groteskních odstínech.
Status vypravěče, jenž celý příběh osvětluje na způsob jakéhosi laboratorního pokusu, jenž pokaždé proběhne podle neměnných principů, není zcela vyjasněn - švédský spisovatel August (Krister Henriksson), jenž spolu se svou přítelkyní (do níž se Alex zahledí) pobývá v Dánsku, totiž souběžně píše knihu, ale není zcela zjevné, jakou měrou vyprávěný příběh, jehož součástí je i on, odpovídá sepisovanému textu. Podle všeho by měl být na něm nezávislý.
Vyprávění zahrnuje množství dalších významů, které nemusíme okamžitě odhalit - třeba v českém prostředí zanikají rozdíly dánsko-švédského kontextu, vyjádřeného i jazykovou stránkou. Stylizace sice neobluzuje nějakou výrazovou nápadností, ale je přítomna v "recitačním" herectví, podřízeném pravidlům slzopudného melodramatu, byť narušovaného nadsázkou zejména "osudových" zvratů.
Když Alex nestíhá smluvenou schůzku, náhle převažuje expresivní ladění, u Aimee váhající mezi usedlým Augustem a přitažlivým Alexem zjistíme až teatrální lomení rukama a odvracení hlavy na znamení těžkého duševního boje. Zejména hereckým pojednáním dává režisér najevo odstup od příběhu, jehož kormutlivost provází stejnou měrou narůstající shazování této vážnosti.
Boe jistě věří, že natočil (post)moderní podívanou, svými uměleckými ambicemi se lišícími od hollywoodského zboží, ale přesto se nemohu ubránit hlodavým pochybnostem, že ve skutečnosti vznikla hříčka nanejvýš mondénní, jejíž vyumělkované založení postrádá to nejdůležitější: smysl výpovědi.
