Snímek získal Oscara v kategorii nejlepší celovečerní dokument.
Tam, kde vládne věčný mráz a ledovou pustinu bičuje jeden blizzard za druhým, se každý rok odehrává malý zázrak. Tisíce tučňáků císařských opouštějí relativní bezpečí oceánu a vydávají se na strastiplnou pouť napříč Antarktidou. Cíl mají jediný – vyvést v zákrytu žulových skal další generaci mláďat.
Pomalu se blíží zima, když nekonečný ledovec Antarktidy ožije množstvím nemotorných postaviček. Z děr v ledu vyskakují další a další tučňáci, srocují se na břehu a v dlouhých zástupech míří do srdce kontinentu. Dvacet dní a dvacet nocí, vedeni jen sluncem a instinktem, putují na místo zvané Oamok, které jako jedno z mála skýtá podmínky pro vznik nového života. Jejich strastiplný úděl však tímto přesunem nekončí. Pro úspěšné vyvedení vytouženého mláděte musejí oba rodiče postupně uskutečnit ještě jednu cestu k oceánu a zpět, aby svým potomkům zajistili dostatek potravy. Přitom jsou stále vydáni napospas nejen rozmarům počasí, ale také dravcům a vlastní nezkušenosti. Těžce udržovaný plamínek života může zmařit jediná vteřina.
Když na začátku devadesátých let trávil režisér Luc Jacquet čtrnáct měsíců na antarktické polární stanici Dumont D’Urville v Adélině zemi, dojala ho krása největšího ze všech tučňáků natolik, že se rozhodl o jeho bizarní pouti natočit dokument. Výsledkem filmařova snažení je snímek až nečekaně něžný, trochu naivní, ale přesto se držící faktů. Aby vynikla poetičnost Putování tučňáků, rozhodl se Jacquet opatřit dokument netradičním slovním doprovodem. Veškeré dění je tak komentováno nikoli z lidské, nýbrž tučňáčí perspektivy, což režisérovi umožnilo předat divákům pocity, které v sobě nejspíš skrývají dušičky těžce zkoušených opeřenců. Dílo tak sice rezignuje na vědeckou osvětu, místo toho ale nabízí velmi sugestivní zážitek. Chvílemi dokonce máte pocit, jako byste se sami ocitli v ledové pustině vystaveni tváří v tvář neznámému nebezpečí...
Výborně se povedl hudební doprovod filmu. Zvolené skladby citlivě navozují atmosféru a dokáží vyvolat nečekaně silné emoce. Ve vhodných chvílích pak ustupují do pozadí, aby místo nich hrály prim skutečné zvuky Antarktidy. Dočkáme se tak mrazivého burácení větru, křupání sněhové krusty pod nohama tučňáků i nezbytného štěbetání jednotlivých ptáků a jejich mláďat.
Kameramanům Lourentu Chaletovi a Jérômeu Maisonovi se zdařilo extrahovat samu podstatu nejjižnějšího kontinentu. Záběrům bílé pustiny, námluv tučňáků, zrození života i boje o něj nechybí smysl pro detail ani postižení toho nejcharakterističtějšího. Zvláště působivé jsou podvodní sekvence, mezi nimiž se vyjímá útok tuleně leopardího. Dočkáme se dokonce přímého pohledu do hrozivé tlamy predátora… Chalotova a Maisonova kamera však dokázala být i hravá a zachytit zřídkavé komické momenty, když se například do jedné malé díry v ledu snaží současně nacpat dvě tučňáčí samičky. Ve filmu nechybějí něžné záběry námluv tučňáků a péče o potomstvo.
Putování tučňáků si najde své příznivce mezi dospělými i dětmi, přesto není dabováno, nýbrž pouze otitulkováno. Díky eleganci, s níž skloubí dohromady krásu a krutost Antarktidy, zaujímá mezi přírodopisnými dokumenty zvláštní místo. Neapeluje na rozum, ale na cit. Nepoučuje, jen ukazuje. A výsledek stojí za to. Tučňáci císařští mají díky Jacquetově filmu o jednoho nepřítele méně – lidé se po jeho zhlédnutí začnou ptát, jestli by nemělo smysl podniknout nějaký markantní krok pro záchranu těchto majestátních ptáků, kterých rok od roku kvůli znečištění polárních moří ubývá.
