Zatímco v Psychu „Mistr napětí“ využil ptáků coby psychoanalytického symbolu posedlosti jen ve vycpané podobě, v tomto hrůzyplném podobenství jsou vražednou metaforou neznámého nebezpečí v moderním nepřátelském světě.

Volný přepis povídky Daphne du Maurierové se odehrává v izolované kalifornské pobřežní osadě Bodega Bay (Hitchcock tu natáčel již film Ani stín podezření), do níž přijíždí smyslná, sebevědomá až samolibá zbohatlická dívka Melanie. Z různých důvodů se rozhodla obdarovat dvěma papoušky sestru přitažlivého právníka Mitche, s nímž se náhodou seznámila v obchodě v San Francisku a jenž v Bodega Bay žije s majetnickou matkou. Tentýž víkend ale tisíce ptáků bez jakékoli zjevné příčiny vyhlásí lidem totální válku. Ta začíná zdánlivě náhodným útokem racka právě na Melanii a završují ji hromadné střemhlavé nálety, při nichž se opeřenci chovají jako kamikadze...

Hitchcock ve filmu mistrně pracuje s úsporně dávkovanými krvavými šoky (tři krátké, ve skocích se nelítostně přibližující problesky na zohavený obličej s vyklovanýma očima), ale především s hrozivě a pozvolna vygradovaným napětím. Brilantní je především čtyřicetivteřinová sekvence, během níž se konstrukce prolézačky „mimo obraz“ obalí opeřenci připravenými k útoku. Po výbuchu benzínového čerpadla jako by kamera přejímala subjektivní pohled z perspektivy ptáků: jejich bezmocné lidské oběti zabírá ze závratného nadhledu. Navzdory apokalyptickému vyústění metaforického příběhu, snímek začíná jako nevinná konverzační komedie, v níž si Hitchcock neodpustil i několik bizarních žertíků (ptáčci v kleci se během jízdy v autě v zatáčkách synchronně naklánějí do stran).

Sugestivně sestříhaný horor, který místo hudebního podkresu využívá jen elektronické ruchové stopy zachytávající zneklidňující křik ptáků a šum jejich křídel (supervize zvuku se ujal Bernard Herrmann), obstojí i z hlediska tří set sedmdesáti trikových záběrů. Snímek vznikl před více než čtyřiceti lety a interakce cvičených i mechanických ptáků s herci působí – na rozdíl od nápadného využívání zadních projekcí či dvojexpozic – poměrně věrohodně (jak dokládají například nálety na skleněné tabule oken domů či automobilů).

S pětatřicetistránkovou novelou Daphne du Maurierové (Hitchcock podle jejích románů natočil filmy Hospoda Jamajka a Živá a mrtvá) nemá snímek nic společného. Globální ptačí teror je v ní sledován očima válečného invalidy, jenž se i s rodinou zabarikáduje v domě, útok ale zjevně nemá šanci přežít. Filmové finále je naopak zahrané spíše do ztracena, ačkoli hrozící předzvěst dalšího napadení zůstává viset ve vzduchu jako varování, že soudný den teprve nastane. Otevřený (a oproti Hitchcockově zvyku v průběhu natáčení přepsaný) konec po třiceti letech podnítil potřebu příběh „dopovědět“ v podobě děsného, nikoli děsivého hororu Ptáci II: Konec země (1994, režie Alan Smithee), v němž se mihla i hvězda původního filmu Tippi Hedrenová.

Půvabná herečka a poslední Hitchcockova „chladná blondýna“, jíž režisér obsadil rok nato do titulní role frigidní kleptomanky v psychothrilleru Marnie (1964), ztvárňuje rozporuplnou a neurotickou postavu. Hitchcock ji záměrně nechává o divácké sympatie „bojovat“ téměř do poloviny snímku, kdy ji začne ospravedlňovat. Do města přijíždí s pověstí rozmazlené snobky, jež si užívala felliniovského sladkého života plného skandálů (včetně koupání v římské fontáně) a která žila ve zlaté kleci stejně jako onen párek zakoupených ptáčků. Když se však dvířka pomyslné klícky otevřou, stává se terčem fyzických i slovních výpadů vnějšího světa. Musí vzdorovat nejen ptákům (ve scéně, v níž je zavřená v telefonní budce, se vyměňují obvyklé role lidí a opeřenců), ale i hysterickému obviňování svého okolí i odmítavé odtažitosti Mitchovy ovdovělé matky Lydie. Ta se zpočátku až urputně pokouší pod svými křídly uchránit rodinné „hnízdo“ před „kukačkou“, která by jí syna ukradla.

Snímek, který nedává žádnou „konkrétní“ odpověď na otázku, proč ptáci na lidi zaútočili, je možné interpretovat různými psychoanalytickými klíči. Kupříkladu ptačí napadení Melanie v podkroví lze „freudovsky“ vykládat i jako trest za její povznesenou koketnost, jako vyprovokované kolektivní „znásilnění“. (Montáž této sekvence je jistou ozvěnou legendární sprchové scény v Psychu.) Příběh o nepředvídaném útoku jinak zdánlivě pokojných tvorů se ale nevzpírá ani universálnějším výkladům spjatým s existenciálními obavami své doby poznamenané studenou válkou, stavbou berlínské zdi a karibskou krizí