Japonsko pár let po válce. Staří manželé Hirayamovi opouštějí městečko Onomiči a jedou na návštěvu za svými dětmi. Až do vzdáleného, životem kypícího Tokia.
V metropoli jsou pokorní rodičové hned z první konfrontováni se svými sny o potomstvu. Měli představu, že potomci žijí lépe, blíž centru, a ne na periferii.
Syn i dcera nadto mají vlastní rodiny, práci, starosti a tihle staří jsou jim na obtíž už krátce po přivítání.
Hirayamovi pak ironicky dojdou největší přízně u vdovy od jejich syna zemřelého ve válce.
Nakonec rodiče sami pocítí, že nejlepší bude, když zvednou kotvy. V té chvíli začne Ozu sledovat určitou „předtuchu“ paní Hirayamové, která příběh natáhne na dlouhých 139 minut, aniž by přitom dnes už řekla cokoli nového.
Příběh z Tokia reflektuje rozladění rodičů nad vlastními dětmi i naopak a střet tradice se změnou. To jsou Ozuova skalní témata.Možná je to paradoxní, pro dobu hladovou po příběhu, ale myslím, že Ozuovi skvěle fungují ty pasáže, kde se zdánlivě neděje vůbec nic. Tam, kde je Ozu úporně úsporný, je možné narazit na až zenový klid před bouří. Tam, kde začne Ozu spekulovat, stává se jeho vystylizované vyprávění –alespoň pro dnešního diváka- zajatcem klišé. Při tom šnečím tempu a použitých modelových situací je totiž opravdu hračkou přijít na to, co se stane, kdy se to stane a jak se to stane.
Jestli zestárlo Ozuovo vyprávění, pak totéž dvojnásob by bylo možné říct o jeho stylu. Jednoduché kompozice, mluvící i tiché lidské tváře z en-face.
No jo! Ale ono to funguje. Jednak je tenhle přísný projev příbuzný Ozuově vyprávění, jednak jsou ty záběry ve své prostotě uhrančivější, než jakýkoli set Michaela Baye.
