Román Bernharda Schlinka Předčítač se zařadil mezi ceněná díla, která by měla přispět k hlubšímu poznání každodennosti nacismu a jeho vnímání jako všední reality. Zkoumá, jak se člověk vyrovnává s postoji, jaké tehdy zastával, s činy, které tehdy považoval za přijatelné. Tentýž princip převzal i režisér Stephen Daldry (natočil filmy Billy Elliot, Hodiny), jenž ve stejnojmenném filmovém přepisu doslovně převzal Schlinkův dějový půdorys i konstrukční rozvržení příběhu. Za ztvárnění hlavní role získala Kate Winsletová Oskara.
Světové písemnictví i kinematografie vydaly řadu zamyšlení nad mentalitou i svědomím těch, kteří se dopouštěli zla. Většinou – ve shodě s mnoha reálnými svědectvími – se snažili vytěsnit a utajit někdejší provinění, případně je bagatelizovat, nepřipouštěli si výčitky svědomí, jak dokládá například soudní thriller Costy Gavrase Hrací skříňka. Také Předčítač předestírá duchovní obzor a motivace člověka, jenž vstoupil do služeb totalitního režimu.
Hanna Schmitzová (Kate Winsletová), tragická hrdinka příběhu, neviděla žádný rozdíl, bude-li pracovat v továrně, nebo se stane dozorkyní v koncentračním táboře. Neprojevovala sadistické sklony, jen svědomitě plnila všechny své povinnosti bez nejmenšího zaváhání. Přijížděly nové transporty? Muselo se pro ně uvolnit místo, takže vybírala nešťastníky, určené k vyhlazovacímu odsunu. Proto neotevřela dveře kostela zasaženého bombardováním a následným požárem. Tam napěchované vyděšené vězeňkyně by přece mohly uprchnout.
Pro spisovatele, potažmo pro režiséra i herečku vyvstalo zásadní dilema: jak rozpornou hrdinku pojmout. Rozhodli se neposouvat ji k nějaké primitivitě, v zásadě nijak nevybočuje z mantinelů obvyklosti, a tudíž nenápadnosti. S jedinou výjimkou: přiřkli jí negramotnost, absenci jakéhokoli vzdělání. Jenže s tím se pojí velká potíž: nedovíme se ani náznakem, proč intelektově průměrnou ženu zcela minula školní docházka, když naopak režim posedlý podrobným evidováním měl pod drobnohledem každého jedince od neútlejšího věku, ať již ve škole nebo v Hitlerjugend. Právě výmaz zakotvení (navíc chybí jakákoli zmínka o jejím původu) nejvíce znevěrohodňuje celou Hanninu postavu, jíž ani Winsletová nevtiskla přiměřenou životaschopnost, jakkoli ji snaživě provází od smyslné zralosti po rezignované zešedivění.
Předčítač samozřejmě není zpracován v přímočaré linii, kterou tento text doposud naznačuje. Hanna, pracující jako tramvajová průvodčí, se totiž stává vzdáleným objektem vyprávění, které se točí kolem vypravěče, kterým je Michael Berg (v mladém věku jej představuje začínající David Kross známý z Drsňáka; zestárlého, když si vybavuje složité peripetie svého vztahu k Hanně, pak Ralph Fiennes). Muž, přes propast několika desetiletí (1958–1995) rekapitulující své zážitky, byl nejprve mladičkým Hanniným milencem, aniž tušil, do koho se zamiloval, načež se o několik let nato, již jako student práv (jeho profesora hraje Bruno Ganz), stal vyděšeným svědkem soudního přelíčení, na němž byla Hanna, nedůležité kolečko vyhlazovací mašinérie, spolu s dalšími provinilci souzena za své válečné skutky. Žena nechápala, co jí soud vyčítá, stále si cenila své spolehlivosti: dokonce soudce bezelstně zeptala, jak by on počínal, kdyby byl na jejím místě.
Tehdy vypluje na povrch pozoruhodný paradox: nejvíce se styděla nikoli za svou minulost, nýbrž za negramotnost. Nevyužila ji ani pro získání polehčující okolnosti. Proto si ráda nechávala předčítat – nejprve v koncentračním táboře, poté od milence. Vyslechla všechno možné, od Homéra po comics, od složitých traktátů po jednoduché historky. Podle románu (méně již podle filmu) vůbec přitom nevnímala kontexty četby ani její časovou rozprostraněnost. A film rovněž zploštil její pobyt ve vězení, který v knize vedl k složitěji prožívané sebereflexi.
Předčítač, v první polovině založený na dráždivých sexuálních výjevech mezi nezkušeným mladíčkem a vášnivou zralou ženou, trpí vícerými nedostatky. Kross přece jen plně nezvládá ani úvodní okouzlení svého hrdiny, ani pozdější váhání a pochybnosti, zda se má nějak angažovat v Hannině případu. Jedině zasmušile mlčenlivý Fiennes prozrazuje více o svém někdejším rozpoložení, když se Michael v dceřině doprovodu vydává po dávných stopách svého osudu.
Předčítač v sobě skrývá mnohou spekulativnost a zpovrchnění, i užití angličtiny jako dorozumívacího jazyka stírá původní naléhavost. Vytrácejí se reálie těsně poválečné německé prosperity (ilustrativně se několikrát připomene stavební boom v ulici, kde Hanna bydlí), která utlumila potřebu vyrovnávat se s nacistickou zátěží. I aktivní prosazovatelé Hitlerova režimu se hladce vřadili do nových poměrů. To ostatně byl jeden z kořenů studentské revolty na sklonku šedesátých let, kdy se dospívající generace ptala svých rodičů, co dělali za války. Jenže i Michaelova rodina, zprvu vykreslená jako maloměšťácky upjatá, dbající hlavně na vnější etiketu a pořádek, je záhy odsunuta do pozadí víc, než je příhodné. Zbývá shrnout: velká očekávání, nadsazeně spojená již se Schlinkovou předlohou, nemohl naplnit ani film.
