Když na začátku 90. let začala renesance amerického nezávislého filmu, byl u toho Richard Linklater pozoruhodným kouksem Slacker (1991). Od té doby se tenhle filmařský samouk stal jedním z nejslavnějších tvůrců, kteří z této vlny vzešli. Aktuální komerční i kritický úspěch se Školou ro(c)ku je toho nesporným důkazem.
Ještě dávno předtím ale, v roce 1995, způsobil Richard Linklater v Evropě senzaci svým nízkorozpočtovým kinem Before Sunrise. vyprávěl o francouzské studentce Celine (Julie Delpy), která ve vlaku z Budapešti do Vídně potká amerického kluka Jesseho (Ethan Hawke). Jesse jí tehdy ukecá, aby nejezdila rovnou do Francie a místo toho se oba vrhnou do prázdných a vzrušujících vídeňských nočních ulic. Když se nad ránem u vlaku rozcházejí, slíbí si, že se za devět měsíců ve městě znovu potkají.
Potkali se až za devět let.
Jsme v Paříži, v knihkupectví, které zalévá pozdně odpolední slunce. Jesse právě zakončuje své evropské turné s románem, ve kterém popisuje onen nezapomenutelný vídeňský vztah. Večer má letět domů, do New Yorku, za svou rodinou. A najednou jí uvidí. Celine totiž v Paříži právě bydlí, a tak se stavila.Jesse okamžitě hází všechno za hlavu a čas zbávající do odletu chce strávit s Celine.
Kamera tak sleduje hrdiny, kterak se procházejí parkem. Do kavárny. Na parník. A nakonec se Jesse podívá i do Celina bytu.
Scénář napsal Linklater spolu s oběma herci - Julií Delpyovou a Ethanem Hawkem, a natáčení zabarlo pouhé dva týdny. To se podepisuje na obrazové formě. Záběry jsou většinou jednoduché – celek dvojice a prosté protipohledy. Rozhodně nelze říct, že by se kvůli tomu na Before Sunset nedalo dívat, snímek ale přece jenom stojí na na charakterech, hercích a dialozích. Mluví se tu pořád. Člověk má opravdu pocit, že se potkali staří známí, kteří si toho mají po letech hodně co říct.
Hawke i Delpyová celých 80 minut neslezou z plátna a zůstávají přesní a navíc ohromně přirození. Nadto se na ně dobře dívá.
Já osobně vidím kámen úrazu „Soumraku“ proti „Úsvitu“ v tom, že se tu pořád mluví, a že se neodehrává v noci.
V záplavě vět, které mnohdy připomínají féerie zmateného Woodyho Allena a jeho intelektuálských přítelkyň, sice je pár silných momentů, které otřesou pozicemi postav, ale spočítal bych je na prstech jedné ruky. Režisér se na dialog zbytečně spoléhá, nepointuje ho. Anebo ho prostě baví točit s kamarády. Jakkoli. Tlachání snímá jako tlachání, a to není zajímavé.
Noční město vytvářelo v „Úsvitu“ jedinečnou atmosféru, kterou se v „Soumraku“ daří zachytit jen částečně. Teplé odpolední světlo totiž rozhodně nekoncentruje, naopak.
Before Sunset sám o sobě však určitě špatný film. Mezi všemi těmi vymyšlenými a přemyšlenými příběhy se Linklaterův nejnovější biják tváří hrozně upřímně. Figury si na nic nehrají a většinu šrámů zažehlí vynikající závěr.
Když však Before Sunset posuzuji v návaznosti na Before Sunrise, zdá se mi sequel jako promarněná příležitost, jako b-disk. Charaktery prohloubí, ale nepřináší originální pohled.
