Rowan Atkinson vždy spolehlivě dosáhne největšího účinku v masce pana Beana, jehož kdysi stvořil pro televizní skeče (ač se občas pokouší vystoupit z této postavičky a navléknout tak říkajíc civilní oděv – viz filmy jako Johnny English nebo Univerzální uklízečka). Příšerně smolařský, rozpačitě se usmívající a hlavně nedovtipný bezcita Bean snad ani nemůže pocházet z tohoto světa, jehož pravidlům nerozumí a nedokáže se jim přizpůsobit, ač se o to snaží. (Ostatně vzpomínáte si, jak v úvodu televizních epizod pokaždé odkudsi z výše a za svitu pouliční lampy spadl na zavlhlou dlažbu?)
Atkinson věnoval svému nerozlučnému hrdinovi již jeden celovečerní film, v němž jej vyslal coby samozvaného odborníka přes umění až do Ameriky. V svém nejnovějším filmu Prázdniny pana Beana se vypraví do Francie. Režisér má vlastně jen za úkol zjednat dostatečný prostor Atkinsonovým sólovým výstupům a začlenit je do celku. V Atkinsonově přítomnosti ostatní přihrávají ústřední hvězdě, tady dokonce veličiny Willem Dafoe, Jean Rochefort a také Karel Roden.
Pan Bean vyhrál v soutěži prázdninový pobyt Cannes a nádavkem videokameru. Značnou část příběhu tedy tvoří neumělé Beanovy videozáznamy dění kolem něho, často ovšem s ním. Putování na jih Franci se ale komplikuje. Vrstvící se nešťastné náhody totiž způsobí, že je považován za únosce malého chlapce, jemuž ve skutečnosti pomáhá při návratu k tatínkovi (toho hraje Karel Roden). I hocha Atkinson využívá jako svého druhu rekvizitu, reagující na Beanovo počínání.
„Pohyblivé obrázky“ z Beanovy kamery mají paralelu i v natáčení jakési přiboudlé reklamy, k němuž se Bean náhodně přichomýtne, nebo v projekci pseudouměleckého filmu v Cannes. Jeho směšně snobské a sebestředné uspávající představení oživí až Bean, když do závěru „veledíla“ v zoufalství začlení své roztřeseně neumělé záběry.
Scenáristé Richard Curtis a Robin Driscoll si zjevně nevěděli rady s vedlejšími motivy ani postavami, které by měly být ve filmu rozvinutější, oproti televizním skečům. Zde vyznívají odbytě, prázdně, ba neústrojně (například mnohačetné pokusy dovolat se chlapcovu otci). Takže přihlížíme obvyklým beanovským výstupům (počínaje polykáním mořských plodů v přepychové francouzské restauraci), které se snaží získat určitý francouzský esprit. Příliš se to nedaří. Potíže s kadibudkou, osamělého cyklistu předjíždějícího překvapený peloton závodníků nebo stopaře v maličkém autíčku jsme mohli vidět v jiných filmech včleněné do děje lépe. Přesto jsou některé gagy nádherné – třeba pantomimický výstup, který markýruje zpěv operní árie linoucí se z reproduktoru.
Pan Bean opět zůstává téměř němý. Opakuje několik jednoduchých slov, komunikuje hlavně výmluvnými gesty či posunky. Zdůrazněny jsou však nejrůznější bizarní zvukové efekty (např. chrochtání), která ze sebe Bean vydává při spokojenosti i nevoli. Přitroublé výrazy tváře s neskutečně plandavými lícemi jsou zveličeny až na samý pokraj bezúčelného šklebu. Bean se mentalitou blíží umanutému sobeckému děcku, jemuž se něco nepovedlo a jehož navztekané poskoky značí krajní nespokojenost.
Název Prázdniny pana Beana může svádět k porovnávání se slavnou komedií Jacquese Tatiho Prázdniny pana Hulota. Jenže Rowan Atkinson není autorský typ (jakými byli francouzští komici Jacques Tati nebo Pierre Etaix), aby byl schopen příběhy svého hrdiny si sám psát, režírovat i hrát. Přesto buďme vděčni: málokdy se pobavíme tak vydatnými kaskádami humoru. V závěru, když pan Bean odchází úplně jak v transu z vysoké budovy na vysněnou pláž, sestupuje po střechách projíždějících nákladních i osobních aut. Po klátivém poskakování, plastelínové mimice, mručení a třeštivých pohledech se náhle na plátně zjeví zárodek klaunství.
