Režiséra Roberta Sedláčka jsme doposud znali jen jako dokumentaristu – podílel se cyklech jako Cestománie, GEN nebo 13. komnata, upozornil na sebe několika zamyšleními nad naší minulostí i přítomností, například třídílným triptychem Tenkrát, dále Leskem a bídou země české, nejnověji Cestou k moci. Nyní přistoupil k celovečernímu hranému debutu Pravidla lži – když se natáčel, psalo se o něm pod pracovním názvem Něco o životě.
Sedláček, jenž se sepsal i scénář, si zvolil uzavřenou terapeutickou komunitu a upřednostnil vynořující se stíny minulosti, které do života některých jedinců (a skrze ně do celého osazenstva) ničivě zasahují. Dlužno říci, že režiséra nezajímá v první řadě léčení narkomanů, kteří se pokouší vymazat osudovou závislost ze svého života, ale právě o minulost některých z nich, jak probleskuje v pásmu několika retrospektiv, pozvolna ozřejmovaných do stále větších podrobností. Zde si dovolím uvést výtku: u stylizovaných retrospektiv lze předpokládat větší dávku subjektivního vnímání, pročež se vzpírám přijmout ty výjevy, které opouštějí hledisko vzpomínajícího (v jednom případě měl zavázané oči!) a jakoby se osamostatňují, přestávají být vzpomínkou od někoho, ale mění se v připomínku něčeho či někoho, předkládanou vševědoucím autorem.
Sedláček samozřejmě uplatnil svou výchozí průpravu, takže pečlivě obhlíží jak společná terapeutická sezení, jichž se jednotliví „klienti“ (jak jsou někdy dobrovolní, někdy nedobrovolní účastníci odvykací kůry pojmenováni) účastní, tak mnohdy napjaté vztahy mezi nimi. Avšak více se soustředil na tajemné náznaky neblahé minulosti, kterou si někteří lidé ve svém nitru přinášeli. Vesměs se týkaly drog: třeba matčina smrt z předávkování se pro jednoho z protagonistů stává téměř nepřekonatelným traumatem, dalšímu, kdysi zapletenému do obchodu s drogami, se vracejí vzpomínky na popravu, kterou jen zázrakem přežil. Ostatně tajená minulost, zpřítomňovaná jen ve střípcích, vystupuje jako důležitý klíč k pochopení současných problémů; není ostatně vyloučené, že toto společenství může sloužit i jako skrýš.
Sedláček zdůrazňuje rozměr osamění – jak v situování příběhu na venkovskou usedlost kdesi v šumavských končinách, tak v přiblížení lidských osudů. Režim v tomto léčebném zařízení je přísný: za jeho porušení může následovat i vyloučení. Samozřejmě platí přísný zákaz užívání drog, vyžadováno je dodržování vnitřních pravidel - včetně zákazu milostných vztahů. Tuto vnější vrstvu režisér nanáší bez zřetelnějšího zaváhání, předává základní informace o fungování, aby vzápětí prozradil, že spíše jej přitahuje, co se skrývá pod touto slupkou. Více než složitost léčby a konflikty mezi účastníky jej zajímá proplétající se thrillerové pozadí, někdy spíše tušené a naznačené než příkladně ozřejmené.
Pravidla lži, jakkoli ve scenáristickém nárysu nalezneme lecjakou schválnost či nedomyšlenost (například „španělské“ kořeny z dvou přítomných nebo návštěva dávno opuštěné rodiny) příjemně překvapí sevřeným tvarem, sugestivitou vyprávění. Sedláčka považuji za zdatnějšího inscenátora nežli pisatele. Potvrzují to i potemnělé krajinné záběry či stísňující vhledy do interiérů, jejichž prostřednictvím se kameraman Petr Koblovský dotkl též zjitřeného nitra lidí, hledajících nápravu svých zlozvyků. Herecké ztvárnění se vyhýbá zbytečné výrazové expresi. Často ztišeně a zklidněle pronášené repliky sice vibrují potlačovanou nervností, avšak stejně často se poddávají bezvýrazné, odosobněné mluvě.
Tento aspekt je zvlášť zřetelný u Jiřího Langmajera v úloze znepokojivě sebeovládavého Milana, neproniknutelně se tvářícího chlápka se zjevně zločineckou minulostí a silnými manipulativními sklony. Jako kdyby sem Langmajer promítl svou klišovitou roli ze seriálu Ordinace v růžové zahradě. Životněji vyznívá další tajemný příchozí Roman (David Švehlík), jenž se rovněž zapletl s organizovaným zločinem. Také Igor Chmela vložil nešťastníkovi, dosud sužovanému neblahým dětstvím, notnou porci uvěřitelné bezmoci. Další protagonisté (Jan Budař, Jaromír Dulava, Petra Jungmanová, Klára Issová) se však omezují na sestavení více či méně předvídatelných figurek bez zřetelnějšího zázemí.
Dlužno doplnit, že Pravidla lži nejsou prvním titulem, který se zaměřil na léčbu nejrůznějších závislostí či psychických potíží: už dříve jsme viděli snímky jako Dobří holubi se vracejí, Cesta kolem mé hlavy nebo Sedm hladových. Pravidla lži ovšem směřují, místy spíše tápavě než cíleně, trochu jinam.
