Je to už dávno, co lupiči a podvodníci přestali být odsouzeníhodnými grázly a změnili se v novodobé dobrodruhy, svou odvahou a obratností získávající bohatství, o jakém se nám může jen snít. Samozřejmě musí šířit sympatie: nesmějí být brutální či dokonce vraždit, oloupení by pak neměli vzbuzovat soucit. Proto se také útoky nesoustředí na bezbranné stařenky, nýbrž na banky, pošty, sázkové kanceláře či bezpečnostní agentury převážející velké sumy peněz. Jak praví jedna z postav: těm vzniklé škody stejně zaplatí pojišťovna.
Trojice zlodějských hrdinů nové české tragikomedie Prachy dělaj člověka rozhodně nepatří mezi nějaké supermany. Nevynikají nějakými speciálními znalostmi ani dovednostmi, spíše lze mluvit o notných dávkách štěstí, které je provází při jejich riskantním podnikání. I když scénárista Radek John, kdysi proslulý takovými díly jako Bony a klid, zdůrazňuje inspiraci skutečnými případy, své hrdiny líčí jako zosobněné amatéry, dokonce snad svého druhu smolaře, kteří se v životě příliš neprosadili - ani za bývalého režimu, ani v nových „kapitalistických“ podmínkách.
Vlastně nejvěrohodněji vyhlíží jejich první akce, spíše cynický happening a taškařice, kdy v policejním převlečení vystěhují a o peníze oberou nic nechápající kubánské dělníky, aby sami měli na odchod do emigrace. Cesta však skončí rozpačitě: jeden to předem vzdá, druhý je zatčen, jen poslednímu se podaří uplavat za vysněnou svobodou. Když se po mnoha letech znovu shledají, naplánované velké loupeže jim navzdory počátečnému váhání skvěle vyjdou, jen nepočítají s rozmary přírody ani s lidumilností snoubenky jednoho z nich.
Režisér Jiří Chlumský (kdysi upoutal válečnou groteskou Stůj, nebo se netrefím) nehledal vyslovenou směšnost postav nebo situací, spíše v kontextu situací hledá humor vycházející z rozpaků či trapasů. Vypomáhá si i představami či vizemi, které zprvu vyhlížejí „akčně“, ale záhy jsou ozřejmeny v své pravé podstatě. Přidat lze i záblesky nápaditých rozuzlení; po poštovní loupeži například zůstanou úředníci pošty svázáni ve zjevně sexuální pozici, spolupracovníci se jim taktně vyhýbají.
Ústřední trojici novodobých lapků zahráli Tomáš Hanák, Ondřej Vetchý a Michal Suchánek. Oceníme, že nenápadně a bez vtíravosti postihli jejich intelektovou průměrnost i omezené představy o sebeuplatnění a odpočinku. Každý svému hrdinovi vtiskl jistou osobitost, odlišnou od ostatních (postavy mají stejná křestní jména s jejich představiteli). Tomáš, jenž se nikdy nezbavil jistého mentorování, funguje jako hlavní tahoun; právě on kamarády přesvědčuje, aby se k němu přidali. Ondřej vystupuje jako svého druhu ostrý hoch, zatímco rodinně založený Michal, o jehož zázemí i zálibách se nejvíc dovíme, se stává jazýčkem na vahách. Není to vždy ku prospěchu: vzniká tu příliš zbytnělá pobočná linie. Mládeži přístupná postelová dovádění Michala a jeho vyvolené (Renata Visnerová) vnášejí jediné erotické vzrušení, jaké film nabízí. Lamentování Michalovy matky (Jana Synková) je značně přepjaté.
Marná sláva, režisér není mistrem nečekaných lakonických zvratů: vždyť kolik příležitostí skýtaly nenadálé povodně, které trojici lapků připravily o tučnou kořist – a jak bezbarvě a nevynalézavě byl tento motiv zpracován! Sotva napovězené vazby na mezinárodní zločin i sekvence odehrávající se v exotických sceneriích ztrácejí jakoukoli osobitost.
Zdá se, že tvůrci si nebyli jisti, jak by svůj příběh, už dříve roztočený Janem Kulhavým, měli zakončit. Zřejmě se jim nezdálo dostatečně výchovné, aby je nechali bezstarostně si užívat nabytého jmění. Obezličky v podobě okázalé charity jsou východisko z nouze, křečovité jsou i kritické scénáristovy výhrady vůči úplatnosti soudů (v roli soudce Marek Vašut). To co, za minulého režimu odvážně naznačovalo provázanost mocenských struktur s podsvětím, dnes vyznívá, i zásluhou rozpačitého inscenačního ztvárnění, dosti bizarně. Nemám tím na mysli jen rozmluvu se soudcem, ochotným obviněného za úplatek osvobodit. Některé těžkopádné výjevy se okázalou vlezlostí zcela vymykají zvolené lehkovážné nadsázce.
Ve snaze napodobit módní postupy zahraničních vzorů nechybějí řvavé hudební rytmy, přichystané skupinou Clou, ani zrychleně trhavá struktura obrazu, jakoby snímaného videokamerou, ani rádoby reportážní průhledy na domácí velkoměstské prostředí (kameraman Tomáš Juríček na sebe nijak zvlášť neupozornil).
Prachy dělaj člověka si své příznivce bezpochyby najde, i když mně nezbývá než opakovat: nemá smysl neuměle napodobovat zahraniční vzory, navíc s podivnými zábranami v důsledném naplnění zvolených „pravidel hry“. Na podobný omyl doplatily í další české filmy: Blízko nebe, Restart nebo Sklapni a zastřel mě. Vybavila se mi jiná tuzemská kriminální komedie, černobílá, bezmála čtyři desetiletí stará: Jak se krade milión. Skromná vypravěčsky i námětově, s mnohými prohřešky, avšak pohled na charismatického Rudolfa Hrušínského všechno vynahrazuje. Chlumského snímku, který kolísá mezi „jánošíkovskou“ zábavou a náznaky morality, chybí právě ono charisma...
