Představa světa, ve kterém se přestaly rodit děti, a který tak pozvolna spěje ke svému zániku, musela být pro mexického režiséra Alfonsa Cuaróna hrozivější než pro kohokoli jiného. Většina jeho dosavadních filmů – ať už je to půvabná Malá princezna, náruživá Mexická jízda nebo velkolepý Harry Potter a vězeň z Azkabanu – jsou totiž poháněny dravou energií mládí a jejich hrdiny bývají emocemi zmítaní teenageři.
Naproti tomu v Potomcích lidí žádní adolescenti nevystupují. Příběh, inspirovaný stejnojmennou knihou P. D. Jamesové (jinak proslulé spíš jako autorka detektivek s Adamem Dalglieshem), se totiž odehrává v roce 2027, téměř dvacet let poté, co lidstvo postihla všeobecná a nevysvětlitelná neplodnost. Londýn, kde celá story začíná, je zřejmě jedním z posledních míst na světě, která ještě nezachvátil absolutní chaos a občanské války. Ovšem jen za cenu stále přituhující totality: lidé jsou nabádáni k udávání, policie a armáda s nikým nejedná v rukavičkách a davy imigrantů (byť přicházejí z kdysi civilizovaného Německa či Francie) nemají žádná práva. Naproti tomu stát svým občanům zdarma rozdává antidepresiva a pilulky, které umožňují bezbolestnou sebevraždu…
Není divu, že v této atmosféře pozvolné apokalypsy lidem chybí především naděje. Ztratil ji i hlavní hrdina – úředník Theo (Clive Owen), který dávno zanechal svých aktivit v hnutí odporu a ze dne na den dokáže přežít jen s pomocí obsahu placatky, kterou nosí stále při sobě. Jeho někdejší partnerka Julian (Julianne Mooreová) však po něm náhle žádá, aby se znovu angažoval. Pověří ho úkolem nejvyšší důležitosti: má doprovodit do bezpečí dívku jménem Kee (Claire-Hope Ashiteyová). Je mladičká, nevzdělaná a vyděšená, ale pod volným kabátem schovává tajemství, které může vrátit naději celému lidstvu.
S propracováváním charakterům a vymýšlením složitých příběhových zákrut se Cuarón a jeho scenárista (Tim Sexton) příliš nezdržují. Clive Owen i Claire-Hope Ashiteyová jsou sice ve svých rolích přesvědčiví, ale o nějaké předvádění mnohorozměrnosti jejich postav tu opravdu nejde. Také děj je spíše lineární: víceméně sledujeme jednu dlouhou honičku mezi hrdiny a teroristy, kteří je pronásledují ve snaze přivlastnit si Keeino ještě nenarozené dítě. Jedinou významnější odbočku představuje návštěva u Theova staršího přítele Jaspera (Michael Caine nečekaně s vlasy až na záda), postaršího vyznavače ideálů hippies, který ve svém lesním útočišti pěstuje marihuanu a pečuje o svou nemocí zcela ochromenou manželku.
Ze všeho nejvíce si dal Cuarón záležet na působivém vykreslení pochmurného světa budoucnosti, která se od naší doby liší hlavně v detailech: město zamořuje všeobecná špína, nádraží lemují klece plné imigrantů, opuštěný venkov zalidňují jen vyhladovělé hordy novodobých loupežníků u silnic a na zanedbaných polích se povalují hromady mrtvého dobytka. Také při aranžmá akčních scén se Alfonso Cuarón i jeho kameraman Emmanuel Lubezki projevili jako skuteční mistři, takže natočili strhující podívanou, která (i díky rozumné metráži, nepřesahující 100 minut) nedá divákovi ani na chvíli vydechnout. Virtuózním kouskem je zejména závěrečná akční sekvence v uprchlickém ghettu, kde uprostřed vybydlených činžáků a obydlených vraků autobusů Theo a Kee kličkují mezi sprškami kulek, které si vyměňuje armáda s teroristy, zatímco dívka se zmítá v porodních bolestech.
Cuarón zkrátka natočil strhující podívanou, která znepokojuje právě tím, že svět budoucnosti v ní není žádnou sci-fi přehlídkou létajících aut a jiných technických extravagancí, nýbrž se až příliš podobá tomu našemu – až na to, že v něm chybí naděje. Když se jako zvukový doprovod závěrečných titulků ozve dětský smích, pocítíte po hodině a půl tísnivého napětí opravdovou úlevu.
