Náměty některých filmů připomínají rozvleklé a neuměle natahované (mikro)komedie televizního ražení – dokonce i snížená vypravěčská nápaditost jako by stvrzovala poplatnost jinému než filmickému náhledu. Z dob nedávných si jistě vybavíme Pánskou jízdu, teenagerské komedie (a ovšemže Kameňáky). Nyní přibyly Poslední plavky. Neodbytně se mi na mysl vtíraly dávné bakalářské historky na téma Jak jsem lovil ryby nebo Jak jsem si zařídil kiosek u koupaliště.
Podnikavý vykuk Jarda (Petr Čtvrtníček), směšně vychloubačný človíček, si zařídil spornou existenci: pronajímá svůj byt Vietnamcům a přes léto přebývá u vodní plochy, téměř bohužel utajené, neboť k ní neodkazují ani žádné silniční značky. Proto pravidelně vyměňuje ty stávající, aby je nahradil svým ukazatelem – ale jak se zdá, bez většího úspěchu. Vidíme jej, jak se snaží vydělávat na čemkoli – třeba na pokoutném promítání pornofilmů. Režisér mu věnuje největší pozornost, zvláště jeho úšklebkům a ironickým průpovídkám, avšak pozvolna jej oplétá dalšími figurami. Zaplňuje tak chabou syžetovou osnovu, do nekonečna opakující tytéž gagy – probíjející pivní pípu, případně nahazování vlasce.
V chabě zásobeném kiosku, kde nanejvýš nabízí nepitelnou kávu, Jardovi pomáhá tamní prosťáček Kamil (Josef Polášek), snaživě nasávající, a také šířící nejrůznější načtená moudra. K chabě sestavě přistupuje dvojice traktoristů, schopných „pod rukou“ obstarat jakékoli zboží, z povzdálí obtěžuje tamní fanatický rybář Vrtílek Rudolf Hrušínský). Náhodné návštěvníky tvoří snad zbloudivší rodinka a posléze další rybáři. Veškeré konflikty a naschvály totiž dočasně pohřbí senzační zvěst – pod vodní hladinou se skrývá gigantický sumec, který snadno slupne menšího psa.
Poslední plavky se vyznačuje dvěma základními rysy. Jednak se snaží vykřesat humorné okamžiky z pramálo zábavného příběhu, který proto musí být ustavičně zveličován a posouván do excentrických poloh, jednak oblíbené herecké tváře mají upoutat místy až trapnou nadsázkou, která se však omezuje jedině na mimické i hlasové pitvoření. Každý z oblíbených herců předvádí vše, s čím slavívá největší úspěchy. Platí to nejen pro Čtvrtníčkova Jardu, jenž se dočkal sólového úvodu v podobě groteskní samomluvy v jízdě autem, ale později pro všechny ostatní postavy, které původně asi měly protagonistovi přihrávat (scénář režisér přichystal společně s Viktorem Csudaiem a Viktorem Taušem). I ostatní se tedy dočkají svých sólových okamžiků, které televizně neosobitá kamera Viktora Csudaie bez jediného vizuálního nápadu snímá, avšak ony se nanejvýš zmohou na trapné, mnohokrát již zaslechnuté dohadování a špičkování.
Asi největší míra karikatury postihla Hrušínského rybáře, vyšinutého chlápka, jenž propadá do stále zřetelnějších záchvatů groteskního šílenství, takže dokonce musí být svazován, aby neublížil sobě či spíše ostatním. Na jeho urputně pronášených varováních, že na každou svini se vaří voda, na přenášení obřího kabelu k vodě, na pyrotechnických úmyslech přestává být cokoli směšného. To už je taková bezobsažná šarže, vzdáleně připomínající železničáře z Knoflíkářů (ostatně jsem toho názoru, že zcela nezvládnutá inspirace Zelenkovými „chcípáky“ leckdy podbarvuje události i počínání postav) kombinované s komisařem Dreyfusem z komedií o inspektoru Clouseauovi. Připojit lze další šarže, zvlášť nápadná je Lábusova: další rybář chamtivě toužící po úlovku rybném i sexuálním (nemohu si pomoci, ale zde na mne dýchla poetika Romingu). Jedině Josef Polášek, oproti ostatním výrazově uměřenější, svému Kamilovi vtiskl jisté, snad až dojemné smolařství, když se snaží obhájit svou důstojnost.
Pro tupě popisný zevnějšek se nestává kýženou záchranou ani „monstrsumec“, trikově vypulérovaný do okázalých výskoků i stylizovaný (dokonce subjektivní kamerou) do rozměrů podvodní příšery, zpod hladiny sledující dění v blízkosti. Závěrečná scéna hromadného lovu i následných ohňových efektů je pak marným pokusem vygradovat nanicovaté, bezradně plynoucí vyprávění do rádoby cynické morbidity. Poslední plavky jsou dalším dokladem úpadku českého filmu. Potvrzují, že i zábava, často podceňovaná a přehlížená, vyžaduje skutečné skutečný um.
