Po krk v extázi je režijním debutem producenta filmů Guye Ritchieho - a přesně tak i vypadá. Režisér Matthew Vaughn na plátno vymalovává to samé londýnské podsvětí plné elegantních kriminálníků, potrhlých vedlejších postaviček a šílených kšeftů, jaké jeho slavnější kolega ukázal v Podfu(c)ku nebo ve Sbal prachy a vypadni. A stejně jako Ritchie dává i Vaughn přednost videoklipovému stylu před obsahem, a to tím spíš, že se dějové linie ke konci filmu zauzlovávají až na hranici srozumitelnosti.
Jméno hlavního hrdiny se nikdy nedozvíme; v závěrečných titulcích se mu říká prostě XXXX. Je nenápadný, solidně oblečený a zodpovědný a nejspíš hlavně díky tomu ve své branži vydržel tak dlouho bez úhony. XXXX funguje jako překupník drog. Za léta praxe nashromáždil dostatek prostředků k tomu, aby si mohl zařídil bezstarostný život, a proto teď chce s nelegálním byznysem skončit. Takhle to ale nechodí - nebo aspoň ne ve filmových gangsterkách. Našeho hrdinu čeká ještě poslední kšeft: musí prodat obří zásilku extáze, k níž v Holandsku přišel nýmand jménem Duke. A jako by s tím neměl dost práce, uloží mu jeho „nadřízený“ Jimmy, aby zároveň našel ztracenou dceru mocného bosse Eddieho Templea. Dcera však nakonec vůbec není ztracená, Duke má v patách nekompromisního srbského mafiána Dragana, z minulosti začnou na povrch vyplývat staré škraloupy a odchod do důchodu se odkládá...
Po krk v extázi není ani tak ubité jako variace na kriminálky drsné školy od Davida Mameta (například Poslední loupež), ani tak sofistikované jako argentinských Devět královen, a hlavně ani tak hravě zábavné jako slavný Podraz, klasika celého tohohle "všichni šijí boudu na všechny" žánru. I Po krk v extázi chce hlavně bavit, ale volí k tomu účelu cestu nejmenšího odporu: efektní, vysoce současnou audiovizualitu spojenou s lehkou ironií a imitací starosvětského šmrncu svých vzorů. Klíčové je tady slovo vypadat. Vaughn vypráví naprosto neosobitým, ale poutavým režijním stylem plným sytých barev, rychlých střihů a dobře zvolené hudby (The Cult, Duran Duran, Rolling Stones a další).
Scénář, který podle své knihy napsal J. J. Connolly, obsahuje naprosto zmatečný počet vedlejších postav, ale režisér je dokázal obsadit typově přesně tak, aby bylo na první pohled jasné, kdo je kdo. Tomu napomáhají i odstupňované kostýmy od tepláků až po nejdražší obleky. Podobně instantně rozpoznatelné jsou i interiéry: divák se podívá do anonymních skladišť, posedí v zaplivaných bistrech i lepších podnicích, navštíví diskotéku či hotelový pokoj a dostane se i do luxusního společenského klubu. Takový rozvrh prostředí ilustruje původní název filmu: Layer Cake neboli patrový dort je metafora, která symbolizuje hierarchii drogového byznysu i společnosti jako takové a jejich vzájemné prorůstání.
Jedním z cílů filmu nepochybně bylo zobrazit obchod s narkotiky na co největší vertikální škále, ovšem bez ambicí o realističnost a přesah Soderberghovy fresky Traffic - nadvláda gangů. Po krk v extázi si vystačí se zábavně povrchním zjednodušením, ve kterém padají nepříliš objevné pravdy (za držení nevelkého množství drog je vyšší trest než za znásilnění, práce dealera sestává hlavně z pochůzek) a ve kterém se taktně zamlčuje, že ty drogy nakonec taky někdo bere.
Po krk v extázi naštěstí nepředstírá, že je něčím víc než jen nenáročnou a řemeslně zvládnutou variací na staré téma. Jestli si z Vaughnova snímku něco zapamatovat, potom jméno a tvář Daniela Craiga. Tento britský herec, jehož XXXX je uměřenou, až minimalistickou studií pokerového hráče, se objevuje v náročnějších filmech (Matka, Láska prokletá) i v mainstreamových produkcích (Lara Croft - Tomb Raider) a patří též mezi kandidáty na dalšího představitele Jamese Bonda.
