Marcel Bystroň se pokusil vřadit do módní vlny cynických vyvražďovaček, okořeněných tragikomickou nadsázkou. Jistě bychom mohli v jeho novém filmu Po hlavě do prdele (údajně se tak měli zdravit čeští vojáci kdysi vyslaní hasit bratrovražedné boje v bývalé Jugoslávii) hledat hlubokomyslné významy: předčasné dospění dětí, vnitřně rozložené rodiny, kde nikoho nezajímají starosti těch druhých, hrdinové přinejmenším bizarní a vykolejení, kteří však na svém počínání neshledávají nic výlučného. Také bychom mohli zkoumat, jak zlomkovité je vnímání světa kolem nás, jak snadno lze dospět k mylným výkladům – teprve trojice částečně se protínajících verzí skládá události v jejich prapůvodní podobě. Jenže podobalo by se pověstnému hledání chlupů na holé dlani.
Bystroň postupně nabídne tři příběhy, jak je prožívají (a průběžně komentují) jednotliví členové rodiny Vohnoutových, vzájemně si odcizení a jakoby zlhostejnělí, nezajímající se ani v nejmenším o osudy svých nejbližších. Příběhy se odehrávají v témže časovém vymezení, občas přinášejí výjev již dříve vidění, avšak s novým významovým vymezením, a povědomí souběžnosti čas od času zdůrazní obrazovou připomínkou v polyekranovém rozdělení plátna – na malých obdélníčcích nad ústřední obrazovým plánem sledujeme další události, spojené se zbývajícími aktéry. Každý z víceméně samostatných, na sobě nezávislých, jen náhodně se stýkajících příběhů by měl překvapit svou výstředností. Režisér navíc volí jakousi vzestupnou silovou linii či závažnost předváděných skutků: začíná u třináctiletého chlapce, pokračuje přes jeho matku a končí o zdánlivě nekňubovitého, netečného otce, jenž se ve skutečnosti živí jako nájemný vrah.
První epizoda s notnou dávkou samozřejmosti zachycuje pubertálního chlapce Tomáše (své rodiče přirozeně považuje za pitomce), jenž společně s ještě mladším, ale podnikavějším kamarádem podniká všeliké nekalé obchody (i se zbraněmi!), s jeho pomocí se dokonce oddá sexu – a pak musí čelit těhotenství rovněž nezletilé dívky. Jak kamarád znalecky pronese, ani jednomu nehrozí trestní postih, protože jsou pod stanovenou věkovou hranicí, a jme mileneckému páru se shánět společné bydlení...
Matka (Nela Boudová) kudy chodí, tudy hlásá lásku k Ježíši, neboť upadla do tenat jakési obskurní sekty, kolektivně vzývající pánaboha a praktikující křest ponořením do vody. V dobré vůli pomoci se zaplete se zachráněnou sebevražedkyní, která ji nejprve přesvědčí o přednostech lesbického vztahu a pak se zákeřně prodere namísto ní do čela náboženské komunity, když ji tak říkajíc vyprovokovala k mravnímu poklesku – nešťastnice uzmula i církevní pokladničku. Avšak hrdinka se vzchopí k rozhodné odplatě a příběh vrcholí tam, kde začal: na nástupišti metra. Největší – možná poloviční - plochu zaujímá motiv otce (Jiří Vohnout), nejzřetelněji členěný do jakýchsi podkapitol, které zdůrazňují nečekané paradoxy takového „řemesla“ i platnost (většinou) pořekladla, řkoucího, že kdo s čím zachází, tím také schází. Vražednické povolání, vykonávané s touž strojovou nezúčastněností jako třeba přehazování písku, zde uplatněné někdejšími vojáky mírových sborů, málokomu přinese štěstí. Teprve nyní uvědomíme, že pravým smyslem filmu je tato pasáž, kvůli ní vlastně celý film vznikal.
Bystroň se zde přimyká k nezastřené brutalitě, vnášené sem balkánskými (srbskými) gangy, ohrožující každého, s kým není spokojena. A dlužno říci, že některé výjevy dosahují až surreálně snového rozměru, třeba v případě s rafinovanou likvidací homosexuálního kritika, na něhož se naštvala jedna z literátek, nebo scéna, kdy uprostřed jedné z hromadných vyvražďovaček se rodí čerstvé novorozeně, zatímco leckteří otrlí zabijáci se při pohledu na to kácejí k zemi. Na svět mu pomáhá výše zmíněný otec rodiny, jenž jen na chvíli odložil pistoli z ruky, aby se věnoval ušlechtilejší činnosti.
Po hlavě do prdele je film stylově nezacílený, rád by šokoval, ale z této snahy zůstává jedině chtěnost. Svou vyumělkovaností poznamenává již syžetový základ, vkrádá se do inscenačního ztvárnění (zejména herectví se omezují na deklamování naučených textů, na okázalé dodržování dechových pauz a vzorový přednes jako v případě Ondřeje Vetchého), mondénní je vypravěčská struktura, nezastřeně se uchylující ke klipové poetice – především v místech, zhuštěně naznačující budoucí dění. Navíc si snadno všimneme zbytečného začleňování pobočných linií, jimž chybí jakékoli další rozvinutí. Třeba starší maniakální sourozenec Tomášova kamaráda (hraje ho Jiří Mádl) je typickou ukázkou jednoúčelové atrakce, stejně jako jeho maminka živící se natáčením pornofilmů.
Bystroň opět prokázal, že planá nápodoba vzrušujících zahraničních historek, které násilnosti věnčí groteskní nadsázkou, postrádá jakýkoli v tuzemských podmínkách smysl, navíc chybí-li přiměřený talent.
