Obdivovatelé mistra „béčkové“ kinematografie, režiséra, scenáristy, producenta a herce Edwarda D. Wooda Jr. – muže bezmezného nadšení, avšak nulového talentu, jenž nikdy nenatočil jediné filmové okénko, které by se mu nelíbilo – se konečně dočkali. V trafikovém prodeji se na DVD pod poněkud lakonickým názvem Plán 9 objevil „Woodův Občan Kane“: kouzelně neumětelská sci-fi Plan 9 from Outer Space (1956/1958), ve které hlavní roli málem ztělesnil Bela Lugosi.
Ústřední motiv snímku, který se pyšní přízviskem „nejhorší film, který byl kdy natočen“, je vypůjčený ze sugestivního Wiseova sci-fi Den, kdy se Země zastavila (1951), jejíž nepovedený remake se objevil loni i v českých kinech. I ve filmu Plán 9 přilétají na Zem galaktičtí návštěvníci, aby nezodpovědným a nevyspělým lidským mozkům zabránili v dalších pokusech se zbraněmi, kterými ohrožují existenci celého vesmíru. Protože snahy o nekonfliktní řešení selhávají, mimozemšťané se rozhodnou aplikovat svůj „plán č. 9“ vzkřísit mrtvé a zpacifikovat lidstvo prostřednictvím armády zombie. Vesmírní „vykradači hrobů“ ale přistanou nedaleko domu, kde žije nebojácný pilot letadla Jeff Trent se svou milovanou ženou Paulou...
Nesouhlasný postoj k éře atomového věku se objevuje již ve Woodově „frankensteinovském“ hororu Bride of the Monster (Atomová nevěsta, 1954/1955). Wood pro svůj „burcující“ protiválečný apel ale tentokrát zvolil neuvěřitelnou kombinaci katastrofické sci-fi (zarámované „osvětovou“ předpovědí) a zombie hororu. A tak zatímco po obloze sviští plastové, na nitích zavěšené létající talíře, mezi pomníky na kalifornském hřbitově v San Fernando Valley se potácejí oživlé mrtvoly. (Původně měl být film nazván Grave Robbers from Outer Space.)
Plán 9 je přímo disertační prací na téma „jak se stát nejhorším režisérem všech dob“, zároveň ale také odpovědí na otázku, proč se několik let po Woodově smrti staly jeho filmové obskurnosti milovaným kultovním brakem povýšeným na klasiku (horší filmy se přitom točily tenkrát, a určitě se točí i dnes). Wood musel své dílko skutečně zbožňovat nade všechno na světě, když v něm mohl zanechat takové neskutečné množství diletantských kiksů, výjimečně nezvládnuté „efekty“ a natolik příšerné herecké výkony, že – jak kdosi napsal – „dosahovaly jistého stupně grandióznosti“. Výstřednímu hereckému ansámblu dominoval holohlavý, tři sta liber vážící švédský wrestlingový zápasník Tor Johnson, jenž ve většině Woodových filmů ztělesňoval šílené zabijáky, a démonická Vampira (ve Finsku narozená Maila Syrjäniemiová) s křídově bílou pleťovou maskou vlastní výroby, která svůj herecký rejstřík omezila na jediné monstrózní gesto.
Zamýšlená hvězda filmu, režisérem uctívaná a zaměstnávaná, v padesátých letech ale již zcela zapomenutá ikona draculovských hororů Bela Lugosi, navíc zemřela ještě před začátkem natáčení Plánu 9. Lugosi se přesto ve filmu objevuje díky záběrům, jež byly několik dní před jeho smrtí pořízeny pro jiný – nikdy nedokončený – hororový projekt Tomb of the Vampire. Za denního světla nasnímanou scénu, v níž Lugosi přichází v kostýmu Draculy na hřbitov, Wood zařadil do filmu nakonec několikrát, bez ohledu na to, zda se děj právě odehrává ve dne, nebo v noci. (S archivními materiály si režisér nikdy nedělal hlavu, jak dokládají použité dokumentární záběry z druhé světové války.) Ve snímku Plán 9 se proto ve většině záběrů místo maďarského herce objevuje jeho „dvojník“, jímž se stal chiropraktik Woodovy budoucí ženy dr. Tom Mason. Protože ale nebyl Lugosimu podobný, po celou dobu si svůj obličej zakrývá pláštěm.
Pozadí vzniku filmu, který financovali nicnetušící baptisté, popsal ve svém láskyplném biografickém snímku Ed Wood (1994) režisér Tim Burton. Ojedinělou pozornost v ní věnoval nezaměnitelnému aranžmá, nasvícení i „vedení“ herců ve scénách, které zinscenoval přesně podle Woodových předobrazů. Především díky Burtonově snímku Woodovy nízkorozpočtové, mimořádně rychle a špatně natáčené filmy vyvolaly v polovině devadesátých let obdiv nové generace „otrlých“ diváků. Navzdory nevídaně zmateným zápletkám, bezelstným dialogům, na koleně vytvářeným „speciálním efektům“, třesoucím se kulisám z kartonu i toporně přepjaté herecké mimice a gestikulaci obsahují tyto pošetile odzbrojující a zábavné filmařské kuriozity cosi, co většina současné hollywoodské produkce žalostně postrádá: nepředstíraný entuziasmus a rozjařenou lásku k magickým obrázkům.
