Hořkosladké koláže vzpomínek na dětství a dospívání v totalitním režimu byly u nás v devadesátých letech minulého století poměrně oblíbeným filmovým žánrem – stačí připomenout filmy jako Díky za každé nové ráno, Pelíšky nebo Báječná léta pod psa. Podobnou retrospektivní skládačkou je také animovaná Persepolis od autorky íránského původu Marjane Satrapi, třebaže na první pohled má s uvedenými filmy jen málo společného.
Ačkoliv Persepolis se z větší části odehrává v dalekém Teheránu, hned od prvních scén je jasné, že nepůjde o žádný exotický příběh z dalekého „třetího světa“. Většina postav i situací působí jako důvěrně známé, tím spíš, že film je zasazen do světa velmi podobného Československu před rokem 1989. Jen místo komunistů tu vládnou islamisté a místo červených šátků na krku musejí dívky ve škole nosit černé šátky na hlavě...
Hlavní hrdinku Marjane vidíme na začátku příběhu jako osmiletou rozumbradu z intelektuálské rodiny, jejíž rodové kořeny sahají až k perskému šáhovi z druhé poloviny 19. století (ovšem, jak říká skutečná Marjane Satrapi, „perští králové měli stovky žen a tisíce dětí, takže dnes může žít v Íránu na patnáct tisíc princů a princezen). Její rodiče těžce snášejí postupné utahování šroubů politicko-náboženské totality, ale – podobně jako hrdinové výše zmíněných českých filmů – nejsou to žádní rození rebelové, především chtějí ochránit celou rodinu. Z našeho pohledu je poněkud paradoxní, že jediným skutečným disidentem v celé rodině je strýc-komunista. Největším charismatem ovšem disponuje babička, která v sobě spojuje eleganci a šarm, břitkou inteligenci a vzdorného ducha. (V originále ji nadabovala legendární francouzská herečka Danielle Darrieuxová, zatímco matce propůjčila hlas Catherine Deneuveové.)
Marjane vidíme vyrůstat v sérii úsměvných situací, jako třeba když se na černém trhu pokouší koupit rockové nahrávky a narazí na obstarožní strážkyně mravnosti, které ji šikanují kvůli „punkovým“ teniskám. Nakonec ovšem dospěje do bodu, kdy její sympatická hubatost začíná být nebezpečná, a rodiče se rozhodnou poslat ji raději na Západ. Teenagerská léta proto Marjane prožívá ve Vídni, kde se často bolestivě porovnává a střetává s bezstarostnými evropskými vrstevníky, a na prahu dospělosti se vrací do Íránu, kde se mezitím nic nezměnilo k lepšímu...
Našemu ztotožnění s příběhem velmi napomáhá výtvarná stylizace (víceméně převzatá ze stejnojmenného komiksu, který filmu posloužil jako předloha). Jednoduchá černobílá kresba stírá exotičnost prostředí, osob i situací a vzbuzuje dojem, že se díváme na něco, co by se mohlo dít kdykoli a kdekoli.
Z komiksu si Marjane Satrapi navíc vypůjčila i nejrůznější triky, jimiž nás vtahuje do svého subjektivního vidění světa. Svou fyzickou proměnu z děvčátka v mladou ženu například zachytila velmi expresivní scénou, kdy její jednotlivé části těla doslova vybuchují do neuvěřitelných rozměrů a různě se znetvořují. Její první vážnou známost zase nejdřív sledujeme růžovými brýlemi zamilované Marjane, takže vidíme krásného, citlivého a inteligentního mladíka. Když potom Marjane zjistí, že její milý ji podvedl, vidíme příběh jejich chození ještě jednou, v úplně jiném světle: krasavec se změní v pupínky obsypaného ubožáka, který se neustále rýpe v nose.
Vedle humoru se snímek ovšem nevyhýbá ani bolestným, drásavým scénám, takže ve finále nám nabídne skutečně působivý emotivní koktejl. I díky tomu dokáže Persepolis, která získala cenu poroty na letošním festivalu v Cannes,oslovit diváky téměř jakéhokoliv věku a vkusu.
