Marjan se stal vdovcem. Jeho byt je zoufale prázdný, jeho nejbližšími zůstali tři kamarádi, s nimiž se schází v bowling klubu, kde u kuželek, piva a silných řečí tráví většinu svého času. Jedním z témat jejich rozhovorů se stanou Marjanovi noví sousedé, Nebojša a Jamina, kteří se nemohou nasytit svého mládí, lásky a sexu a velmi hlasitě se milují, což v tenkostěnném panelovém domě ještě více prohlubuje Marjanovo osamění. Když o tom pak vypráví kamarádům, dostane jeden z nich, bonvivánský Fredi, nápad. Aby i oni z toho něco měli, rozhodnou se natáčet skrytou kamerou sexuální hrátky Marjanových sousedů. Není to až tak nesnadné. Naproti ložnice sousedů stojí strom, na něj umístí ptačí budku, do níž skryjí videokameru, kterou ve vhodný okamžik uvedou do chodu. Šmírování mladé dvojice se pro ně stane zábavou, hraničící s posedlostí, a zastíní i takové „radosti“, jako je ostřelování nalezených psů, které provozují v opuštěných halách jedné slovinské periferie.
Slovinský film Periferie je filmovým debutem spisovatele a divadelního režiséra Vinka Möderndorfera, který natočil na základě svého stejnojmenného románu. Román vyprávěný v 1. osobě s řadou vnitřních monologů převedl při filmové adaptaci do er-formy a přitom pozměnil charakter hlavní postavy. Zatímco v knize je Marjan postavou negativní, ve filmovém zpracování má jisté sympatické rysy. Ty bychom našli i u výřečného Frediho, celkově jsou však Möderndorferovi hrdinové poměrně primitivními jedinci, náchylnými ke zlu, kterému dají průchod, jakmile se naskytne příležitost. Zatímco nejstaršího Lojza usvědčuje už jeho vizáž vyčerpaného alkoholika, robustního Slavka „kryjí“ jeho vyžehlené košile, za kterými se skrývají sklony k domácímu násilí a homosexualitě. Fredi vypadá zase jako tyrolský myslivec, jenž se rád chlubí svými milostnými úspěchy, které si však vymýšlí na základě sledování pornofilmů. A Marjan? Ten z této bizarní a přece všední čtveřice vyhlíží nejobyčejněji: jako padesátník s pivním mozolem, který rezignoval na jakékoliv ambice a už deset let dělá nočního vrátného v jednom nejmenovaném podniku.
Möderndorfer pracuje se svými hrdiny jako s modely, aby tak umocnil základní téma svého díla, jímž je zlo a agresivita v člověku, které mohou vyústiti ve fašismus, xenofobii a další patologické jevy. Hrdinové, v podstatě nešťastní lidé, cítí potřebu Marjanovy sousedy pošpinit, zničit jejich štěstí, kterého se jim nedostává. Díky tomu, že Nebojša a Jasmina nejsou slovinské národnosti (pocházejí z Bosny), dostává chování Marjana a jeho kamarádů širší společenský rozměr a může mnoho napovědět o podobě válek v bývalé Jugoslávii. Jak charakteristická je v tomto směru jedna ze závěrečných vět filmu: „Kdo nedokáže žít s námi, ať jde raději pryč!“¨
S modelovým pojetím celého příběhu souvisí i jistá úspornost v charakteristice hlavních postav, o jejich životě jsme informováni postupně a jen do jisté míry. Zvlášť je to patrné u hlavní postavy Marjana, jehož žena spáchala sebevraždu: v posteli se podřezala břitvou. Co ji vedlo k tomuto rozhodnutí, se přesně nedovíme. Snad k tomu i přispěl i Marjanův dlouholetý poměr s barmankou z bowling klubu, snad společnost, se kterou se Marjan stýkal. Modelově jsou i pojaty násilnické scény ve filmu, k nimž patří zmiňované ostřelování nalezeného psa a posléze souseda Nebojši, který velmi decentně – a proto pro primitivy nepřijatelně - reagoval na jejich šmírování. Nebohé oběti přivážou na jednom konci haly k řetězu, z druhého na ně míří a přitom se baví jejich strachem a zoufalstvím. Neméně mrazí u scény, kdy Lojzi zmlátí spící manželku okovanou botou. Výmluvné je, že tato jediná scéna domácího násilí se odehrává na pozadí obrazu s náboženskou tematikou, který v záběru visí na zdi. Násilí méně explicitní se objevuje též při bowlingu. Zatímco ústřední čtveřice neumí hrát kuželky jinak než rutinně a unaveně, sousední skupinka mladíků a dívek hraje šipky s nadšením a tím je popuzuje k jedovatým a vulgárním poznámkám.
K modelovosti Periferie patří i prostředí, ve kterém se film natáčel. Většinou se jedná o interiéry, exteriérů a celkových záběrů zde není mnoho. Statická kamera se v nich soustředí na hereckou akci. Všichni představitelé podávají vynikající herecké výkony, ale nejde o herectví jemně nuancované, nýbrž v hrubé, přesné zkratce. Je pravděpodobné, že Mönderndorfer při vedení herců uplatňoval svou divadelní zkušenost, a slouží k jeho cti, že při zpracování závažného tématu nezapomněl ani na odlehčující humor. Z toho důvodu lze Periferii žánrově charakterizovat jako černou komedii.
Periferie byla uvedena na karlovarském festivalu v rámci sekce Variety Critic´s Choice, do které američtí kritici vybírají pozoruhodné filmy začínajících evropských režisérů. Patřila k nejlepším titulům letošní desítky, mezi nimiž bylo sedm debutů. Českou kinematografii zastupovala vězeňská romance Petra Nikolaeva Kousek nebe. Každý z titulů doprovázel jeho režisér, s nímž se po projekci konala beseda. Vinko Möderndorfer, kterého američtí kritici přirovnávají ke slovinskému Gasparu Noemu nebo Michaelu Hanekeovi, na ní připustil, že by film vypadal jinak, kdyby nebylo války v Jugoslávii.
