Do českých kin vstupuje nová pohádka Peklo s princeznou, na níž se výrobně podílela i Česká televize. Námětově není příběh úplně objevný. Posuďte sami: princ a princezna ze spřátelených království, kteří se mají brát, nemají o vnucovaný sňatek zájem, dokonce utečou z rodičovského dohledu; poté se setkají, aniž jeden druhého pozná a zamilují se. Připadá vám to známé? Nemýlíte se, podobně je vystavěna již klasická pohádka Šíleně smutná princezna. Jen namísto hladomorny se dočkáme rovnou pekla, a to dokonce zdvojeného – jednoho pravého a druhého předstíraného. Pan král se totiž ne zcela předvídavě pokusil překazit vnucované zásnuby oznámením, že o princeznu má zájem samotný Lucifer (a doufal, že vystrašený nápadník uteče), aniž tušil, že takové smyšlenky skutečného pekelníka nebetyčně naštvou. Však se také dotčeně táže: „Kdo to zase bere moje jméno nadarmo?“
Scénář napsal Miroslav Buberle (a výsledek pomáhala dále brousit Marie Poledňáková), jenž si pohádku vyzkoušel už čistě televizní komedií Až kohout snese vejce. Vcelku zdárně sloučil dobrodružnou linii útěku obou protagonistů a jejich hledání s jistou komediální nadsázkou na jedné straně a romantickým zaoblením na straně druhé. Jak už to v českých pohádkách bývá, ústřední pár je výrazově matnější, jakoby rozplizlejší nežli kresba vedlejších figur, které jej obklopují (ale rozestup mezi nimi zase není tak křiklavý jako v Troškových pohádkách).
Mladistvá dvojice sklouzává k výrazově neukotvené údivné prostomyslnosti. V roli prince Jeronýma, zprvu snad trochu nekňubovitého, ale v posledku přece jen rozhodného, poznáváme Jiřího Mádla, princeznu Anetku, až pubertálně vztekavou a prostořekou, si zahrála stále jasněji zářící hvězdička Tereza Voříšková, která však tentokrát promlouvá divně huhňavým hlasem, jako kdyby na ni ustavičně útočila rýma a podrážděné hlasivky. Jeroným a Anetka chtějí zaujmout právě svou řekněme zesoučasnělou nevycválaností a vyhlížejí, jako kdyby jen byli převlečeni do pohádkových kostýmů, schází jim charisma protagonistů Šíleně smutné princezny, třebaže i oni vybočovali z obvyklých pohádkářských schémat.
Zato vedlejší postavy, královští rodiče, rádce, generál, vodník, ale také kovářova rodina a koneckonců i pekelníci spoléhají na jediný neproměnný, někdy až zbytečně výlučný, ovšem sytě vykreslený komický typ, daný i obvyklou charakterizační „škatulkou“ samotných představitelů (Václav Postránecký a Petr Nárožný coby králové, dále Zlata Adamovská, Jan Skopeček, Jiří Pecha, Miroslav Táborský, Václav Vydra atd.). Záchrana je hledána v až karikujících posunech, které jsou někdy významově prázdné, po dramatické stránce přebytečné, ba vězí v křečovitém pitvoření, jak je tomu u Pechova vodníka, figurce zbytečné a obskurní.
Peklo s princeznou, které v zářivě široké barevné škále nasnímal Martin Duba, zajisté zaujme podmanivými přírodními sceneriemi (adršpašské skály) i honosnými zámky, v jejichž komnatách se hrdinové sebejistě pohybují. Avšak nejpřitažlivější položkou nejsou ani scenerie či škobrtné a inscenačně ne zcela zvládnuté zápletky (najmě ty spojené s hledáním uprchlíků) jako více či méně vtipné rozmluvy, rozmíšky a sváry, které mezi jednotlivými hrdiny propukají. Zejména ženské postavy se vyznačují notně prořízlou pusou – od princezniny až dupavé tvrdohlavosti přes královninu ráznost, nad níž krčí rameny i její jinak bojechtivý manžel, až k zamilované čertici, proti jejíž výřečnosti nic nezmůže ani nejvyšší pekelník.
Snadno postřehneme sklon zlehčovat hrozící nebezpečí (snad aby se dětští diváci nebáli), patrný zvláště v modelaci pekla a jeho obyvatel. Když se ocitnou na zemi, spolehlivě je zneškodní proud vody, ochotně dodaný přičinlivým vodníkem. Musí pak čekat, než uschnou... Také směšně hudravá nasupenost obou královských tatínků se míjí účinkem, stěží totiž vzbudí nějaký respekt – a směšnost jejich prezentace se mylně zaměňuje se žánrovou polohou komedie, do níž se film vkrádá spíše jen zásluhou jednorázových gagů situačních i verbálních (například pády do vody, jiskření při pilování čertovských nehtů, prosazování termínu „huňka“ při označení pekelnického ocasu) a jednorozměrných povahokreseb nežli promyšleným žánrovým uchopením. Rovněž v hudebním doprovodu (Petr Malásek) nenalezneme žádnou melodii ani popěvek, které by mohly takříkajíc zlidovět.
Debutujícímu režiséru Miloslavu Šmídmajerovi lze stěží přiznat nějaký oslnivější zdar, příliš se spolehl na nosnost zábavných plků (a zřejmě i rad Marie Poledňákové). Přestože dopadl lépe nežli Troška s Nejkrásnější hádankou, rozpaky zanechává inscenační ztvárnění jednotlivých výjevů, které někdy (zvláště v pekle) připomínají pimprlové výstupy, ani vypravěčská obratnost neopatří k nejspolehlivějším složkám. Překvapivě vůbec nezužitkoval svou zkušenost dokumentaristy, podepsaného pod zhruba třiceti položkami, většinou obdivujícími slavné umělce domácí i zahraniční (i když ne vždy uspěl – například Theodor Pištěk se distancoval od toho, co o něm natočil). Každopádně osobností, jíž se Šmídmajer nejvíce koří a nejvíce ji obdivuje, je Miloš Forman. V Pekle s princeznou jej zmermomocnil pro epizodku pospávajícího rohatce...
