V 60. letech se na jevišti i před kamerou vynořily dva samorostlé talenty - Vladimír Pucholt, jenž na sebe upozornil zejména ve Formanových filmech, a Pavel Landovský (1936). Oproti subtilnějšímu a rozpačitějšímu Pucholtovi sem v případě Landovského vpadává hřmotný, zemitější a herecky expresivnější prvek. Například v epizodě Kaprova smrt z televizního seriálu Hříšní lidé města pražského svým drobným kriminálníčkem zastínil i celou vyšetřovací partu pana rady Vacátka. Landovský zpočátku vytvářel postavy zprimitivnělé, často vychytralé a dryáčnické, někdy až bezbranně prosťáčkovské.

Na DAMU jej vytrvale odmítali přijmout ke studiu, zřejmě svou živelností odjakživa vybočoval z jakýchkoli měřítek. Tím se ale také potvrzuje, že skutečný talent žádné školení nepotřebuje - prosadí se sám. Po zkušenostech v oblastních divadlech Landovský zakotvil v pražském Činoherním klubu. Zejména v legendárním představení Gogolova Revizora, kde exceloval jako hejtman, ohromil publikum svou mnohotvárnou studií podlézavosti (hra je i budoucím generacím zachována na televizním záznamu). Tehdy si vyzkoušel také práci dramatika, když sepsal hru Hodinový hoteliér, a později v éře normalizace se - už na zapřenou - podílel na rozhlasovém seriálu Jak se máte, Vondrovi...

Ve filmu jsme si jej poprvé mohli všimnout díky Radokově komedii Dědeček automobil. Jednadvacetiletý Landovský se tam doslova jen mihnul, když ztěžkle přenášel hraběte Kolowrata, kterého hrál Josef Hlinomaz. Na další příležitosti si musel počkat bezmála celé desetiletí. Ale pak se již nenechal zastavit, na přelomu 60. a 70. let jeho hvězda vzplála plamenem nejjasnějším. František Vláčil mu v pamětihodné Marketě Lazarové svěřil vážnou roli jednoho ze surových Kozlíkových synů, pak již však bez zábran tryská jeho komediální nadání. V povídkovém filmu Pavla Juráčka Každý mladý muž ztělesnil "mazáka", který vyjukaného nováčka doprovází na cestě do nemocnice. V Krejčíkově komedii Svatba jako řemen sehrál figurku opilého řidiče, jenž si marně snaží vybavit, co všechno vlastně spáchal. Zpočátku se musel spokojit s údělem epizodkáře (Penzion pro svobodné pány, Znamení Raka, Farářův konec, Případ pro začínajícího kata, Flirt se slečnou Stříbrnou, Adelheid aj.), avšak pokaždé dokázal své postavičce vtisknout strhující a neopakovatelnou životnost.

V rozpačitém přepisu Páralova románu Soukromá vichřice působil ještě váhavě, ale pak již přichází zásadní zlom. Vesnická taškařice Utrpení mladého Boháčka, kterou natočil František Filip (a tento televizní režisér jej mnohokrát vedl i později), mu umožnila stvořit mládence poněkud neotesaných mravů, jemuž by ke štěstí nic nechybělo, kdyby jej matka nenutila do ženitby. Znechucené grimasy obličeje rozehrává se záviděníhodným mistrovstvím, stejně jako postupné zaplétání se do lží o vymyšlené nevěstě.

Zaskvěl se jako mírně škodolibý sluha v druhé povídce z erotického diptychu Hry lásky šálivé. Několikrát se ocitl po boku Miloše Kopeckého, jemuž se stal partnerem více než důstojným - ve snímku Já, truchlivý bůh se výtečně zhostil temperamentního Řeka Apostolka, v historické taškařici Svatby pana Voka se proměnil v císaře Rudolfa, ve Slaměném klobouku jsme jej mohli zahlédnout jako poručíka, urputně se domáhajícího vrácení nešťastnou náhodou sežrané pokrývky hlavy.

Landovský si rychle podmanil i televizi: během několika mála let si s úspěchem zařádil v řadě mikrokomedií (Bezúhonní, Brýle, Nactiutrhač, Neboť nevědí, co činí, Nejsem chmýrko na bodláku, Nechcete jet do Bemberly?), kde obstál i vedle zkušených mistrů, jakými byli Marvan, Smolík nebo Vojta. Stále dozrává: jeho hrdinové s chutí rozleptávají důstojnost a úctyhodnost svých partnerů, avšak zdánlivě neškodná bodrost záhy přerůstá v obtěžující, ba urážlivou výmluvnost, pod níž se začínají klubat znepokojivé násilnické příznaky.

Tato výrazová tvárnost provázená významovou mnohoznačností vrcholí v trezorové inscenaci Podezření, kde se s jistotou sobě vlastní vypořádal s obsazením přímo hvězdným - spolu s ním si zde zahráli Rudolf Hrušínský, Vlastimil Brodský a František Husák. Ale v seriálu Taková normální rodinka již vystoupit nesměl - v roli zedníka jej nahradil spolehlivější Jaroslav Moučka.

Landovský se totiž nikdy netajil se svým smýšlením. S nastupující normalizací nesouhlasil, říkal to veřejně a provokativně, věrný své snadno vzkypitelné letoře se dokonce ocital ve fyzických konfliktech s policisty. V roce 1975 ještě čteme jeho jméno v inscenaci Kdo se bojí, nesmí do lesa, ale brzy již neúprosně mizí. V bytovém divadle se ještě setkal s podobně postiženou Vlastou Chramostovou (Macbeth) a poté již následovala emigrace. Ačkoli i tam vystoupil v několika filmech, posléze uvedených i u nás (Psí dostihy, Ucho), jeho kariéra se jakoby definitivně uzavřela. V tomto období jej zachycuje i dokument Občan Havel přikuluje.

Po roce 1989 se sice vrátil do vlasti, ale jeho kdysi tak okouzlující samorostlost, vyprchala, Landovský mezitím dospěl, zbřichatěl a jaksi zhrubnul. Dávný půvab neotesaného mládí se vytratil. Jiskra ještě zasvítila v Havlově Audienci, ale pak již následovaly příležitosti mnohdy míjející jeho typové zařazení. Stával se jakousi ikonou, měl vzbuzovat pozornost už pouhou svou přítomností, avšak zůstávala jedině nepříjemná pachuť čehosi chtěného či dokonce nezvládnutého.

Vybavíte si jej snad ve filmech jako Amerika, Hazard, Válka barev, Zdivočelá země, Cesta pustým lesem, Nejasná zpráva o konci světa, Stůj, nebo se netrefím, Anděl Exit, Mach, Šebestová a kouzelné sluchátko, Únos domů, Vratné lahve, Chyťte doktora či Nestyda? Zanechal matný dojem, pouhý otisk někdejší samorostlosti. Naučil se producírovat v uniformě v groteskním zkreslení - a opět neuspěl. To jsou Černí baroni nebo seriál Policajti z předměstí, nejnověji pak Kousek nebe. Landovský dnes sice funguje jako pojem, který se ovšem dávno vyprázdnil a zbyla jen prázdná skořápka. Palivo, které kdysi rozzářilo jeho mimořádný talent, definitivně vyhořelo.