Pat Garrett a Billy Kid Sama Peckinpaha se stal legendárním díky hudbě Boba Dylana a angažování další tehdejší superstar Krise Kristoffersona do hlavní role. Tenhle film je legenda, díky producentům z MGM navždy napůl skrytá za mraky. Nic není úplně dané, a tak se může divák westernovou krajinou konce 19. století a jejími melancholickými výjevy procházet se stejným šibalským úsměvem, jako Dylanův Alias.
Příběh o přátelství, které skončilo přestřelkou, příběh o šerifu Patu Garrettovi a Billym the Kidovi je notoricky známý. Snad i z tohoto důvodu nezachází Peckinpah ve vyprávění do přílišných detailů, či vysvětlování motivací. Spokojí se vlastně se třemi hlavními výjevy: Pat a Billy jsou kamarádi, když se Pat stává šerifem. Na popud místních magnátů uspořádá na Billyho lov a zajme ho. Billy má být pověšen, ale z vězení se dostane díky pistoli, kterou mu někdo nechá na záchodě. A pak stíhá Pat neuvěřitelnou jednu hodinu Billyho a jeho kumpány, mezi nimiž nechybí Alias alias Bob Dylan, stylem, který vystihuje citát producenta Gordona Carrolla: „Je to o chlapovi, který nechce utíkat… a honí ho člověk, který ho nechce chytit.“
Navenek snímek asi nejvíc charakterizuje původní hudba Boba Dylana. Možná je příliš výrazná a časté písně mají tendenci dělat z filmu videoklip. Dylan však v několika melodiích brilantně vystihl atmosféru stesku, změny a konce. „Krvavý Sam“ často divoký Západ zachycoval ve stádiu úpadku, ve fázi střídání stráží: v Divoké bandě šlo o vpád automatických zbraní, v The Ballad of Cable Hogue zkříží hlavnímu hrdinovi plány rozvoj automobilismu. V Patu Garrettovi jde o nástup práva, řádu a magnátů, konec svobodných časů. Podobně jako třeba v pozdějším tiráckém dobrodružství Konvoj se v Patu Garrettovi souboj Billyho a Garretta profiluje jako střet generací a životních stylů.
Garrett v podábní Jamese Coburna je starší a v oblékání upjatější (v černém obleku vypadá téměř jako kněz). Přísným výrazem Coburn dotváří konzervativnost povahy. Kristoffersonův věčně dobře naložený Billy má naopak všechny předpoklady stát se idolem své generace… kdyby nebyl gauner. Scéna, kdy na náměstí brokovnicí prošpikuje zástupce šerifa o tom vypovídá stejně, jako moment, kdy se Billy vzdává Garrettovi a s rozpaženýma rukama vypadá spíš jako Ježíš, než rabiát.
Určitou tajemnost a výjimečnost filmu dodává nemluvný Alias Boba Dylana. Neustále pošilhává ke kameře a tváří se ohromě spiklenecky. S kloboukem a pírkem, s tichými noži místo palných zbraní anebo s poznámkovým listem ve svých úvodních scénách a s písněmi v soundtracku působí jako bezejmenný pozorovatel a vypravěč. A jestli je v boji Billyho s Garrettem možné spatřovat boj Peckinpaha samotného proti velkým studiím, pak se Alias stává předobrazem publika.
Vedlejší role Peckinpah obsadil zasloužilými hollywoodskými herci, jako Slim Pickens, Katy Jurado, nebo Richard Jaeckel. V roli Marie se plátnem mihne i Rita Coolidgeová, Kristoffersonova tehdejší partnerka.
Stejně jako většina děl Sama Peckinpahových, i sestřih Pata Garretta a Billyho Kida prošel masivní producentskou „úpravou“: za oběť padlo šestnáct minut filmu a pod střihem snímku je uvedeno šest střihačů! Roger Spottiswoode později připravil verzi alespoň blízkou Peckinpahovým původním záměrům. Nejvýraznějšími změnami je přidání úvodního obrazu, v němž vidíme brilantně sestříhanou Garrettovu smrt a také vymazání písně Knocking on Heaven's Door ve scéně, kdy umírá šerif Baker.
Pat Garrett a Billy Kid je Peckinpahův poslední western a režisér se tu snaží stejné prvky sdělovat jinak: přestřelky, jindy divadelní a opulentní – jako v Divoké bandě, nebo v Přineste mi hlavu Alfreda Garcii – jsou zde snímány a stříhány téměř klasicky, což z nich dělá banalitu, jenom další akord v písničce.
