Což není nutně na závadu. Jen tím upozorňuji, že nejde o "typický" dokument. Nedozvíme se naprosto nic o dřívějších životech nikoho ze zúčastněných a ani pořádně nevíme, jaké jsou jejich aktuální vztahy a proč jsou všichni v jednom filmu. Jisté je jen to, že žijí v různých koncích světa, neboť v různých segmentech identifikujeme New York, Německo a Paříž (mimo jiné).
Film začíná inscenovanou scénkou, kdy policista zatkne Décziho za to, že při interpretaci skladby udělal tři chyby. Na podobné pokusy o hraný humor ale naštěstí film rezignuje a nabízí nám jen kratší či menší scénky, ve kterých se protagonisté setkávají s různými lidmi a o něčem si s nimi povídají. Většinou netušíme, jaký je kontext těch setkání a kdo jsou ti lidé, občas nám to má dojít v průběhu setkání, občas nám to nedojde, ale příliš to nevadí, neboť tohle je opravdu film bez děje, o ATMOSFÉŘE. A ta atmosféra celkem funguje. Celkem.
Nejlepší mi přišel podpříběh starého velmi starého slovenského jazzmana, který zjevně už má jen málo světlých chvilek a často vypadá, že neví, kde je a co se kolem něj děje. Tento pán oslovuje v Paříži na ulici náhodné lidi a ptá se jich "Kde bydlí Ray Stephen Oche?", což oslovení samozřejmě nevědí, a možná je to dobře, neboť Ray Stephen Oche je buď v Africe nebo mrtvý (nebo oboje). Tohoto pána zavede jeho odysea i do jakéhosi nočního klubu, kde je (omylem?) svědkem minimalistického představení Rocky Horror Show, a zdejší doktor Frank-n-Furter pak vítá "toho pána ze Slovinska".
Skoro stejně zajímavý je Laco Déczi, který neustále všem nadává (občas svým rodným jazykem, takže tomu nerozumějí) a kamarádí se s nějakým jiným postarším pánem, který se vytahuje, že je osobním přítelem George W. Bushe, a snaží se s jeho sekretářkou domluvit pro ex-prezidenta koncert.
Film tedy obsahuje dost vtipných / dojemných scén, ale skoro stejné množství zbytečně dlouhých a nezajímavých záběrů, které mají jen vyplnit stopáž (např. pečlivě komponovaný dlouhý statický záběr na schody, po kterých někdo velmi pomalu jde). S výjimkou onoho nejstaršího muzikanta se u žádné postavy nedočkáme ničeho, co by se dalo nazvat zápletkou, a kdyby těch náhodných střípků bylo dvakrát více nebo dvakrát méně, bylo by to úplně jedno. Motivem, sjednocujícím hlavní postavy, je opravdu jen jazz a větší či menší mentální vyšinutost různého typu - některé dialogy / monology jsou vskutku vrcholem dadaismu, kdy sice rozumíte jednotlivým slovům, ale nemáte nejmenší tušení, co tím mluvčí chtěl říct.
Ale vzhledem ke krátké stopáži se to celé dá docela slušně přežít aniž byste začali usínat.
P.S: Od Laca Décziho jsem se dozvěděl, že jsem kdysi v kočárku na Karlově mostě zřejmě potkal Evu Olmerovou...
Hodnocení: 60%
