Některá rozhodnutí tkvící v dávných tradicích či rituálech se otřesou v základech, pokud hrozí, že by mohlo dojít k narušení dosavadních zvyklostí. Týká se též nepsaného předurčení pro předem vybrané pohlaví, se samozřejmým zvýrazněním mužského. Odpovídá to věkovitému zavržení žen pro výkon určitých činností či funkcí, kdy teprve nyní dochází k nápravě. Jedná se zejména o poslání různým způsobem sakrální.
Této tematiky se před lety dotkl již Bernardo Bertolucci, když natočil Malého Buddhu Zachycuje rozpaky, když se mezi kandidáty Buddhova převtělení, dosud výsostně mužské záležitosti, ocitne dívenka, navíc narozená v Americe. Podobnou situaci zkoumá i novozélanský film Pán velryb. Budoucím vůdčím jedincem jedné z maorských komunit se má podle všech náznaků stát mladičká dívka. Její dědeček, dosud uznávaný předák, odmítá na takovou možnost byť jen pomyslet. Nesouhlasí, aby odposlouchávala lekce z tradičních dovedností a znalostí, do nichž zasvěcuje dorůstající chlapce. Vždyť údělem žen je starat se o rodinu...
Režisérka Niki Caroová, inspirována románem maorské spisovatelky Witi Ihimaerové, vylíčila současné postavené maorského obyvatelstva v jiných odstínech nežli před několika lety Lee Tamahori v hněvivém dramatu Kdysi byli bojovníky, upozorňujícím na rozvrácenou identitu této menšiny, na její vykořeněnost a kriminalitu. Zde naopak jsou všichni Maorové vzorně integrováni do většinové společnosti, přejímají její hodnoty. Jediné, co si uchovávají a rozvíjejí, je odlišný duchovní obzor, vyznávání dávných kultů, udržování kultury předků, byť někdy v ploše folklórní rovině, jak nasvědčují zejména školní představení maorských zpěvů a tanců. Však také jeden z chlapců pohrdavě předvídá, že výuka tradicím bude dozajista nudná...
Podobně jako kdysi dávno Peter Weir ještě ve své australské tvorbě, také Caroová se obrací k podivuhodnostem mezi nebem zemí, které nemusí být vysvětlitelné jen racionálním rozumem. Zdá se, že temperamentní a rázná dívenka Paikea (Keisha Castle-Hughesová) skutečně ovládá chování velryb, mýtických tvorů, kteří na svém hřbetu přivezli prvního maorského praotce, zvaného právě Paikea. Vše nasvědčuje, že je dokáže přivolat i vrátit zpět na moře, když bezvládně uváznou na břehu. Dědeček Koro (Rawiri Paratene) bytostně nesouhlasí už s tím, že jeho vnučka získala právě takové jméno.
Film slučuje několik tendencí. Vedle zřetelné idealizace staví do popředí feministický náhled, jakkoli zmírňovaný jakýmsi odevzdáním se osudu. Vždyť děvčátko, které celé vyprávění provází svými procítěnými komentáři, nijak o toto postavení neusiluje, je prostě jakoby předurčena. Jiným přitakáním feministickým postojům je postava dívčiny babičky, která sice svého autoritativního muže nijak nesráží, ale mlčky si prosazuje stejně svou vůli.
Dalším nepříliš rozpracovaným motivem je doslovná otcova dezerce do zahraničí, dceru zanechává v péči prarodičů a sám hodlá založit novou rodinu v Německu. Tomuto motivu naprosté odmítnutí otcovy vůle (jedná se o Korova nejstaršího syna, a tudíž očekávaného nástupce) bohužel schází žádoucí prostor, záhy je zcela vytěsněn. Jen výjimečně zazní fádní postřehy o rozdílných civilizačních okruzích - zatímco odrodilec hovoří o úspěchu svých uměleckých děl, děda jako zastánce tradic odvětí, že rodina je zdráva.
Můžeme právem uvažovat o diktátu líbivosti. Nejen podmanivé přírodní scenerie, často snímané za zvláštních světelných podmínek, ale také úhledně nasměrované vyprávění, které samozřejmě vrcholí dědovým prozřením, se vkrádá do příběhu, jehož apelativní tón je jakoby podřízen hollywoodskému sentimentu. Zjednodušení podléhá i herecké ztvárnění, které je vzdáleno jakýmkoli studiím niterného rozpoložení - přinejmenším u Kora nastává bolestný názorový posun, postižený naprosto staticky. Jeho vnučka se postupně proměňuje v bytost, která je smířena se svým údělem, dokonce se na něj aktivně připravuje.
Mimická i gestikulační topornost je znatelná zejména u Paratenova hrdého, nepřístupného Kora, kde pociťuji až jakési vznosně toporné ochotničení. Naproti tomu Keisha Castle-Highesová jako Paikea se chová zcela přirozeně, uvolněně, reakce i monologické úvahy odpovídají zvolenému věku, byť hrdinka v lecčems připomíná ušlechtilou, své odpovědnosti si vědomou postavu z Foglarových románů (kdyby se tam dívčí hrdinky vyskytovaly).
Z celého filmu pak jako pozoruhodná složka vystupuje hudba Lisy Gerradové, která vedle původních maorských písní zaplňuje převážnou část dění. Její tklivě táhlé melodie se znepokojivě vibrujícími hlubokými tóny v pozadí provázejí maorské téma, zatímco příslušnost k bělošské civilizaci (hlavně v okamžiku, kdy se dívka rozhoduje, zda odjede se svým otcem) vyjadřuje ryčná, výrazně rytmická rocková hudba.
Pána velryb lze zařadit mezi takzvaně ušlechtilé výpovědi, které mají sbližovat různá etnika a národy. Avšak uplatňovaný pohled je až příliš nasládlý, než abychom se s ním mohli bez výhrad ztotožnit.
