Jakmile v Afghanistanu padl talibanský režim, vynořilo se několik výpovědí o tamních poměrech, vesměs ovšem financovaných ze zahraničí. Iránská režisérka Samira Makhmalbafová natočila snímek V pět hodin odpoledne, ve francouzské produkci pořídil Atiq Ramihi přepis vlastního románu Země a popel, ve složité mezinárodní koprodukci (za důležité podpory Irska a Japonska) vznikl film Osama debutujícího režiséra Sedigha Barmaka, a byl dokonce nominovaný na Oscara.
Děj nás vrací do období talibanské nadvlády, kdy postavení i uplatnění žen bylo krajně omezeno. Vypráví o dětské hrdince Osamě, která, převlečena ovdovělou matkou za hocha, nejprve vypomáhá v obchodu svého příbuzného, ale záhy je odvezena do církevní školy, kde se její svatokrádežné počínání prozradí. Dívku před trestem smrti zachrání někdejší učitel (ve škole jej zastihneme, jak demonstruje rituální očistu), jenž ji pojme za čtvrtou manželku. Na obstarožního, břichatého muže, jenž jí nepochybně zachránil život, si ostatní ženy v rozlehlé, od vnějšku izolované usedlosti stěžují jako na ničemu. Vystrašená dívka se před ním dokonce schovává, ale muž se chová převážně netečně. V posledním záběru spatříme, jak jí dává vybrat visací zámek, kterým bude uzamčena...
Režisér věrohodně postihl beznaděj a vyděšenost, ochromující hrdinku. Když je zavěšena ve studni, ze stresu začne poprvé menstruovat, je tedy potvrzena její ženská identita. Sugestivně je vylíčena štvanice, kterou na ni uspořádají již zfanatizovaní spolužáci (s výjimkou jediného chlapce, jenž ji podezíral hned na počátku, než si uvědomil, že tím ohrožuje její život, a naučil ji proto klukovskému chování, jakým je třeba lezení na strom). Vedle vyděšené Osamy jsou v náznaku načrtnuty i osudy dalších postav, které se rovněž staly obětí nelidského režimu, když se dopustily nějakého znesvěcujícího činu a znelíbily se tak vládnoucím fanatikům. Takové situace jsme dosud vídali jen v historických filmech o pronásledování čarodějnic, tentokrát se však udály téměř v současnosti.
Film se vyznačuje klasicky vedeným, výrazově uměřeným vypravěčstvím západního ražení, které navazuje na mravní sondy z dob před třiceti lety. Debutující režisér Sedigh Barmak vše podřizuje plně sdělné výpovědi. Převažuje proto popisnost, která se vzdává všeho, co by odvádělo pozornost jiným směrem. I výtvarné ztvárnění se přidržuje nevtíravého barevného spektra. Inscenační jistota pomohla dotvořit sugestivní vyznění důležitých scén. K nim patří kolébavé memorování posvátných textů, nácvik rituální očisty nebo zejména šílení zfanatizovaného davu, třeba při veřejně prováděném trestu smrti ukamenováním.
Věrohodné je též herecké ztvárnění. Zvláště představitelka Osamy Marina Globahariová dosahuje klukovského vzezření, postihuje, jak pud sebezáchovy ji žene k přesvědčivému zapírání své identity (ve vodní lázni i později při šplhání na strom). Skvěle ukázala, jak i notná odolnost a odhodlání jsou nakonec prolomeny, jak náhle převáží ještě dětská bezradnost v marném, stále zoufalejším volání maminky. Aniž by svržený režim byl jakkoli verbálně glosován, činy, jimiž se prezentuje, dávají pocítit jeho středověkou bezcitnost a tmářství ustanovené jako jediný platný zákon.
Režisér Barmak (vystudoval moskevský VGIK) se úspěšně vyhýbá ploše agitačnímu naladění i verbálním proklamacím, jen skrze dramaticky silný příběh sděluje vše podstatné. Osud ještě nedospělého děcka, vrženého do temného soukolí bezcitně vyžadovaných nových pořádků, tak dosahuje mimořádně silné dramatické účinnosti.
