Nízkorozpočtová, za pouhých sto osmdesát tisíc euro natočená irská love story Once vypráví nejprostší možný příběh o tom, jak chlapec potkal (a ztratil) dívku. Navzdory banálnosti tématu se tento „malý film“, který navazuje na civilismus šedesátých let, stal opěvovaným hitem na festivalu v Sundance a dočkal se nadšených amerických recenzí. Sympaticky skromné dílko, které samozřejmě není žádným klasickým muzikálem „se zpěvy a tanci“ ve stylu Hollywoodu ve čtyřicátých letech, ale milostným příběhem vyprávěným prostřednictvím písniček, může být pro zdejší publikum atraktivní i díky herecké účasti (v době natáčení teprve sedmnáctileté) moravské skladatelky, klavíristky a zpěvačky Markéty Irglové.
Jednoduchou a nevinnou hudební romanci o platonické lásce a vzájemné inspiraci mezi bezejmenným osamělým pouličním kytaristou z Dublinu (jenž si své vlastní písně troufá zpívat pouze po večerech) a v tomtéž městě žijící českou pianistkou (která nemá peníze na klavír a v Irsku bydlí se svou matkou, s malou dcerkou, ale bez manžela) natočil scenárista a režisér John Carney. Autorsky se na něm výrazně podílel však i představitel hlavní role Glen Hansard ze skupiny The Frames, jenž některé své emotivně rozjitřené, smutné i nadějeplné písně skládal přímo na základě zaslaných fragmentů scénáře (a naopak režisér podle jeho songů rozepisoval některé scény). Tento oboustranný „ilustrační“ tvůrčí přístup sice některým kritikům poněkud vadí, nicméně režisér, který sám ve skupině The Frames hrál na baskytaru, již od počátku zamýšlel natočit „vizuální album“, jehož protagonisté by mezi sebou nekomunikovali ani tak slovy nebo doteky, ale své emoce by vyjadřovali prostřednictvím společně skládané i interpretované hudby. (Ve filmu si obě spřízněné, avšak v jiných vztazích zakotvené duše nikdy neřeknou, že se milují, respektive ona to jemu řekne jen česky a on tomu nerozumí – stejně jako diváci neznalí naší mateřštiny, neboť tato slova nejsou ve filmu přeložena v titulcích.)
John Carney si tento přístup ve svém zčásti autobiografickém příběhu mohl dovolit, neboť Hansardovy skladby jsou ve své melancholické vemlouvavosti skutečně krásné (ačkoli začlenění songů téhož autora do Hřebejkovy Krásky v nesnázích příliš nefungovalo). Písničky z alba The Swell Season (které Glen Hansard – stejně jako ve filmu – složil a nahrál s Markétou Irglovou, která je jeho životní partnerkou) vytvářejí stěžejní část pětaosmdesátiminutového snímku. A vůbec přitom nevadí, že se obsahově točí vlastně kolem jediného tématu a že jsou naladěny na jedinou vlnu emocí (tj. jsou určeny především dívkám, které by taková romanticky vášnivá vyznání chtěly slyšet od mužů, s nimiž se právě rozešly, nebo je z celého srdce touží potkat). Působivost Hansardových expresivně interpretovaných vyznání dokládají nejen scény, z nichž je znát hmatatelné napětí a harmonické souznění mezi jejich autorem a Markétou Irglovou, ale třeba i sekvence z nahrávacího studia, v níž emoce čeřící skladba When Your Mind’s Made Up vyburcuje ze znuděné letargie i rutinního zvukaře za mixážním pultem. Snímek Once totiž není „jen“ křehkou love story, ale především hudebním filmem o vytváření hudby.
Věrohodnost neokázalého a upřímného komorního melodramatu umocňuje polodokumentární digitální kamera, která roztěkaně a za „běžného provozu“ snímá ulice, příbytky, obchody či puby v Dublinu. V některých scénách se improvizovalo, jiné působí záměrně „amatérsky“ a náhodní kolemjdoucí v nich hledí přímo do objektivu, v jedné sekvenci je využito i autentické hrubozrnné „home video“. Zásluhu na uvěřitelném vyznění filmu však také mají přesně obsazení neherci. Sedmatřicetiletý Glen Hansard, který se doposud ve filmu objevil jen v roli kytaristy Outspana Fostera v Parkerově hudebním snímku Commitments, dodal svému talentovanému muzikantovi, jenž se protlouká ulicemi Dublinu, přirozené charisma moderního trubadúra. (Ostatně i on sám kdysi začínal jako pouliční písničkář a většinu času před kamerou tráví s kytarou v ruce.)
Přesvědčivě na plátně působí i herecká debutantka Markéta Irglová, která dodala české přistěhovalce, jež se v Dublinu živí prodejem růží, holčičí půvab i cudnost. Samozřejmě, že si také ona do role mohla promítat určité autobiografické prvky a částečně tak „hrát sebe samu“. Ale například scéna, ve které se svým partnerem hraje a zpívá úchvatný duet Falling Slowly v obchodě s hudebními nástroji a svého nového známého pozoruje opatrnými a nejistými letmými pohledy zpoza klaviatury, je minimalisticky jednoduchým, zároveň ale magickým zachycením „neviditelného“ chemického procesu, během něhož se radostně rodí nejen písnička, ale i láska. A to taková láska, jaká přichází jen jednou za život.
