Srovnejte Leanova Twista s Donnerovým...
Z Dickensových děl právě na román Oliver Twist (časopisecky byl v Anglii vydáván od ledna 1837, český překlad - s podtitulem Mladictwj sirotka - si zájemci mohli přečíst již o pouhých sedm let později!) připadlo nejvíce filmových zpracování - jejich počet se pohybuje kolem dvou desítek. Jímavý příběh osiřelého chlapce, jenž z chudobince prchne do Londýna, kde se ocitne mezi společenskou spodinou zlodějů a kriminálníků, býval přesouván do současnosti, získával nové aranžmá (třeba muzikálové), ale nejspolehlivější byla vždy věrnost předloze. A někteří režiséři dokázali oživit reálie raně viktoriánského Londýna velice sugestivně. Například David Lean.
Nebylo to jeho první setkání s Dickensem. Nejdříve natočil Velké naděje, které dosáhly takového věhlasu a uznání, že se diváci těšili na další Dickensův příběh. Roku 1948 vzniká přepis Olivera Twista. Třebaže i tentokrát film slavil úspěch, již nezapůsobil oním strhujícím, ohromujícím dojmem. Zejména s časovým odstupem cítíme jistý chlad, vyprávění schází potřebná vřelost a bezprostřednost, příliš často se mění v pouhý sled více či méně panoptikálních obrázků, občas narážejících - zvláště v líčení hrozivé bědnosti postav i prostředí - na rušivou kašírovanost.
Přesto byla oceněna režijní jistota, s níž byly oživeny hrbolaté, stísněné a spoře osvětlené uličky, vytříbený smysl pro navození bezmála až děsuplné atmosféry (samozřejmě v tehdejších kontextech). Kameraman Guy Green navázal na postupy německého kammerspielu, sociálních dramat z 20. let, aby rozehrál působivé scenerie ponurých brlohů. Ocenění se dočkaly také herecké výkony, zvláště pak Guinnessův v roli přízračně vyzáblého žida Fagina, vyhlublého, nosatého a vousatého lichváře, jenž šéfuje zlodějské partě, ale navzdory svému "zaneprázdnění" se Olivera až dojemně ujímá. Alec Guinness, jenž vytvoří velké role i v dalších Leanových filmech, zde podal natolik mistrovský, bohatě odstíněný výkon, že na hlavy tvůrců slétla obvinění z antisemitismu (mimo jiné i proto, že Guinness hrál v masce vylepšené velkým zahnutým nosem...).
Lean modeloval jednotlivé postavy v ostrých obrysech, ve shodě s Dickensem se předem zřekl jakékoli nejednoznačnosti či vícelomnosti, kterými se proslavil v Poutu nejsilnějším. Proto si hrdinové uchovávají vlastnosti, které jim byly vtištěny od okamžiku, kdy se s nimi poprvé setkáváme. Křehce vyhlížejícího Olivera (v citlivém zpodobnění Johna Howarda Daviese) provázejí především do široka otevřené oči, ostýchavost i strach provázejí naději, že přestane být jen trpěnou bytostí, že mu někdo věnuje i svou náklonnost - byť by se tak stalo v lupičském doupěti. Další postavy pak provází jako stálý znak například směšnost či ničemnost, které okamžitě prozradí jejich identitu, i kdyby by jakkoli umně skrývaly.
Oliverem Twistem se pro Leana uzavírá jedna kapitola jeho tvorby - uzavírá se doba, kdy ponurým černobílým obrazem i v ateteliérových stavbách evokoval ničivou chudobu, kdy nebožáci byli odkázáni jen na milost bohatých. Ačkoli sociální nota je zřetelná, jistý pesimismus pohledu a hlavně estetizující záliba v něm vedly k tomu, že do českých kin se tento film nikdy nedostal. Na tuzemské televizní obrazovky pronikl až sklonkem 60. let a poté se dočkal ještě několika opakování. Na letošní Letní filmové škole si jej můžeme konečně na stříbrném plátně znovu připomenout jako významné dílo své doby, které trpí mnohými neduhy, ale rozhodně neupadlo do zapomnění. Jistě zaujme i dnes.
