Oh Daesu je patetický, nepodstatný opilec na cestě za ženou a dcerou. I tentokrát se zdrží, ale to zdržení bude mnohem delší. Když se probouzí, je v malé cele s lůžkem a televizorem, se zazděnými okny a ocelovými dveřmi, ze svých věznitelů vidí jen ruce s jídlem. Čas běží, aniž by se dozvěděl cokoliv o svých věznitelích. Kdo a proč se mu mstí? Jak dlouho ještě? Starají se právě tolik, aby ho udržovali na živu, bránili mu v jeho občasných pokusech o sebevraždu či únik do šílenství.
Tam, kde Edmond Dantes měl oporu v abbé Fariovi, absolvuje Oh Daesu své roky večerní školy s televizními pořady. Dokumenty, estrády, filmy. Televize je mu kalendářem, učitelem i milenkou. Prostřednictvím zpráv sleduje rychle měnící se svět tam kdesi venku, trénuje stínový box s virtuálními protivníky. Dozvídá se, že jeho žena byla zavražděna a on je jediným podezřelým. Píše si deník, se jmény všech, kterým mohl během svého života ublížit. Jméno vedle jména – bude to dlouhý seznam… Připravuje se na dobu, kdy se mu podaří uniknout, o naději na propuštění dávno přišel.
Uplyne 15 let a Oh Daesu je nečekaně svobodný. Jeho žena je mrtvá, dcera zmizela kdesi ve světě, k přátelům se nesmí přihlásit. Ale starý Oh Daesu je také mrtev, 15 let utrpení otočilo klíčem v zámku a na svět vypustilo zjizvené monstrum, s pěstmi obalenými mozoly od úderů do zdí, s útržkovitými znalosti vstřebanými během nepřetržitého sledování televizních pořadů.
Je venku. První člověk, který je mu ochoten naslouchat… První živá žena, kterou vidí po tolika letech, její vůně v malém výtahu…Nejdříve přicházejí malé odpovědi. Nezapomněl, jak komunikovat bez násilí? A naopak, naučil se používat násilí? Jak hodně se liší život v podání televize, která se štítí používat drsný jazyk ulice, lidské chování prezentuje v telenovelách?
V pomalu plynoucím 19. století mohl abbé Faria nahradit školu života, dnes by ztratil kontakt s realitou po prvním roce uvěznění. Zato ale mohl být pro Edmonda Dantese morálním mentorem. Na Oh Daesu ta pravá poučení během jeho cesty za pomstou teprve čekají. Pro Oh Daesu uplynulo 15 let, pro diváka v kině teprve prvních 20 minut korejského filmu Old Boy. Po jeho zbytek budeme moci sledovat, jak hlavní hrdina bojuje o smysl své existence. Brzy zjistíme, KDO je jeho nemesis, ale cesta k PROČ bude ještě dlouhá.
Současný hollywoodský mstitel se spoléhá na svou schopnost brutalitu páchat a současně vydržet, to vše ve větší míře, než jeho soupeři. Oldboy to tak jednoduché nemá, jak se mstít na mstiteli, který je ochoten obětovat opravdu vše? Ostatně, které kroky hrdina vykonává svobodně a které jsou jen přáním loutkáře vedoucího svou loutku? Ať je to jakkoli, na konci proti sobě stanou dva mstitelé a budou muset volit. Volit svou pomstu a také jaký život vést po ní. A budou mít na to dvě odlišné odpovědi.
OldBoy je příběhem drsné detektivní školy, ale vlastní násilí není rozřešením a také není klíčovým nástrojem filmu. Korejské filmy mají ne nezaslouženou pověst šokujících příběhů. Oldboy touto cestou našlapuje opatrně. Ano, obsahuje jeden dva okamžiky, kdy leckdo z publika odvrátí zrak, ale tyto nesou svůj vlastní skrytý význam a jejich intenzita je daná spíše obratnou manipulací nepřipraveným divákem. Řečeno slovy jedné z postav: „lidi ničí jejich představivost. Tak si nic nepředstavuj. A teď začnu doopravdy…“
Jedno z mrknutí do hlediště od režiséra filmu Chan-wook Parka, který dostál své pověsti výjimečného režisérského talentu. Ne od věci je srovnávání s filmem Fight Club Davida Fischera, taktéž s dokonalou vizuální a zvukovou kompozicí, která diváka pohltí, i když s morálkou či filozofií rozhodnutí hrdinů nebude zásadně souhlasit.
Oldboy je volnou adaptací málo známé japonské mangy a plně využívá všech jejích prostředků, třebaže je svou podstatou statické médium. Důraz je kladen na výraznou tvář postavy nesoucí děj a pečlivou kompozici postav do scény, povahově je Oh Daesu ilustrován především díky výrazné mimice a krátkých vnitřních komentářích. Vlastní souboje jsou složeny z dlouhých záběrů bez triků, jejíž přirozenosti by rychlý střih, počítačová výpomoc či přítomnost experta bojových umění jen ublížila. Je to ale především výborný výkon herce Choi Min-Sika, jenž svou živočišností udržuje příběh v pohybu i ke konci filmu, kdy komplikující se zápletka a jiným tempem plynoucí flashback přece jen začne nahlodávat divákovu pozornost. Přeslechnout také nelze soundtrack, který výborně obstojí i při samostatném poslechu, pro méně vizuálně orientované návštěvníky kina ovšem jeho výraznost může být rušivá.
Old Boy má aspirace být novou klasikou, včetně svého konce, který může být a bude vykládán různě. Je důkazem, že akční film není mrtev, jen je třeba hledat jinde než bylo zvykem. Příběh v této podobě by současná puritánská Amerika se svým strachem z názorových menšin a křečovitou snahou zavděčit se co největší části publika, prostě vytvořit nemohla.
