Těžko by si dnes někdo představil neurotického revizora na penzi Evžena Humla z Chalupářů, mistra Kroupu z nestárnoucího filmu Marečku, podejte mi pero! či koumavého Bouvarda ze seriálu Byli jednou dva písaři jinak než v podání Jiřího Sováka. Totéž platí i pro docenta Beránka v komiksovém filmu Kdo chce zabít Jessii? či jeho fasádníka v Podskalského komedii Světáci. Nezapomenutelný byl i ve filmu Ať žijí duchové! jako rytíř Brtník z Brtníku či jako kouzelník Vigo z Arabely.
Uměl zahrát prakticky všechno, vypadal přirozeně v montérkách jako v obleku, ve fraku či v historickém kostýmu. Vystřihl lehce seriózního úředníka, opilce anebo nevrlého dědka v rádiovce a této tvárnosti režiséři hojně využívali.
zdroj:
tisková zpráva
Jako herec byl Sovák dobrý sólista, ale uměl ctít a nechat vyniknout i své spoluhráče. Je to dobře znát na partnerství s Janem Werichem v Uspořené libře nebo filmu Magnetické vlny léčí. Také s Vlastimilem Brodským toho natočili hodně, až měli strach, aby je nebrali jako Laurela a Hardyho. Rád vzpomínal na Miroslava Horníčka. Spolu v Písařích využili šanci v improvizaci beze zbytku a seriál u diváků zabírá dodnes. A bez Sováka a Josefa Kemra by televizní Chalupáři také nebyli tak populární.
Sovák se narodil 27. prosince 1920 v Praze Na Bojišti v rodině hostinského jako Jiří Schmitzer. Sovákem se stal, když přišli Němci, na rozdíl od mnohých se tehdy počeštil. Jeho ženy zůstaly však Schmitzerové, i ta třetí poslední Anna, s níž byl více než 40 let šťastně ženatý.
Hoteliérem, jak chtěl tatínek, se nestal, i když se učil na číšníka. Už jako úředník ve spořitelně hrál s ochotníky. Za války krátce studoval na konzervatoři, pak byl nasazen v továrně Walter v Jinonicích. Hrál na Živém jevišti v Rokoku, jezdil s kočovnou společností, také se Zitou Kabátovou, a v roce 1943 odešel do divadla v Třebíči. Po válce si odbyl vojnu v Armádním uměleckém souboru, kde se spřátelil s Horníčkem.
Svou "vysokou hereckou školu" absolvoval v Déčku u E. F. Buriana, odkud v roce 1952 přešel na Vinohrady. "Chytil" tu zrovna éru armádního divadla, kdy se na jevišti hlavně střílelo. Potkal se tu ale s Jiřinou Jiráskovou, Vlastou Chramostovou, Brodským. Odehrál ale i pár pěkných rolí v klasice, vzpomínal třeba na pekelníka Ichturiela v Drdových Dalskabátech.
Sovák přiznával, že byl "drzej parchant", nelísal se. Pro slovo nikdy daleko nešel a měl kvůli tomu řádku malérů, nejen v kumštu. "Nepřetvařoval se, a když mu někdo neseděl, použil svou smrtící ironii. Tak se choval ke každému, ať to byl ministr, nebo domovnice," vzpomínala jeho žena Andulka, jak jí říkal.
zdroj:
tisková zpráva
V Národním divadle zakotvil Sovák v roce 1966 a na první scéně se vypracoval mezi přední charakterní herce. Odešel po 17 letech kdy mu zranění po autonehodě ztěžovalo divadelní práci. Ze svého ústraní na chalupě ve Stříbrné Skalici se však vracel alespoň na televizní obrazovku.
Měl štěstí na režiséry - Martina Friče, Zdeňka Podskalského, Václava Vorlíčka, Oldřicha Lipského a další, se kterými natočil v té době jedny z nejlepších komedií. A přestože občas musel vzít i taková ta "vína - mladá, červená, růžová", snažil se vždycky "postavit figuru, která by na plátně žila". I figurku udělal tak, že si ji divák zapamatoval.
Byl skvělý vypravěč, i když to zprvu nebyl "jeho šálek čaje". Začínal s Vladimírem Menšíkem, brzy se mu však vyrovnal. Vystupoval v televizi i na zájezdech a dokud mu zdraví dovolilo, bavil diváky svými bohatýrskými historkami kořeněnými nezaměnitelným "sovákovským" humorem.
