O hlavní postavě filmu Jánovi Lazoríkovi z obce Krivany režisér Marko Škop říká, že ve věku čtyřiaosmdesáti let v sobě nosí atomové baterky. Má filozofii o smyslu stvoření v rozmanitosti. Tak jako v přírodě existuje biodiverzita, všude jiný keřík, ptáček, brouček, tak i skupiny lidí se od sebe lišily a mohly na sobě obdivovat vždy něco jiného, jiný jazyk, oblečení, zvyk. Za dnešní stejný konzumní způsob života Lazorík viní velkoměstské umělce, církev a televizní hlouposti. Ján Lázorík je poslední na světě, kdo tancuje zvláštní místní lidový tanec „ovčí zdych“, ve kterém napodobuje umíraní ovce. Všechna jeho neskutečná energie směřuje k uchování toho, co se ještě dá.
Rusín Fedor Vico těžko prožívá skutečnost, že se poměrně početná rusínská národnost ve většinové společnosti pomalu vytrácí. Vico deklaruje marnost zápasu rusínského obrození a sleduje asimilaci rusínského „holubičího národa“, který se o sebeuvědomění vůbec nestará. Navzdory tomu to Vicovi nedá a angažuje se. Například i tím, že trénuje rusínský žákovský fotbalový klub Karpatia, ve kterém však paradoxně většinu hráčů tvoří romští kluci.
Před válkou byl každý pátý obyvatel Prešova Žid. Ze čtyř tisíc jich dnes zůstalo šedesát. Katarína Hrehorčáková má košer domácnost, proto musí čas od času cestovat čtyřicet km do Košic, kde je v provozu nejbližší košer prodejna. Jak sama říká: „Zajímavé na tom je, že v Prešove jsou drůbeží závody, kam jezdí z Košic košer podřezávat kuřata, vozí je pak do Košic, kam potom musím cestovat já z Prešova, abych takové maso mohla koupit. To maso je asi dvakrát tak drahé jako v akcích v obchodech. Lidé, kteří nakupují v hypermarketech to asi těžko pochopí, ale já jiné maso použít nemohu.“ Gynekoložka Katarína Hrehorčáková odrodila ve svém živote stovky dětí, z toho jen dvě byly židovské. V době globální vesnice i její děti vycestovaly za studiem do zahraničí a už se do Prešova nevrátí. Všechno nasvědčuje tomu, že s odchodem její generace židovství ve městě zanikne.
Rom Ignác Červeňák z vesnice Svinia si odseděl čtrnáct let ve vězení za lehké a těžké ublížení na zdraví. Dnes on sám dělá pomocného policajta v jedné z nejbídnějších romských osad na Slovensku. Ve svých čtyřiceti letech začal dělat moderní rapovou hudbu, se kterou by chtěl prorazit. Červeňák ve filmu vzpomíná: „Když mě slyšeli druzí, jak rapuji, tak řekli: „To je nebezpečná písnička, Číňané ze satelitu tak rapují, jako ty teď.“ Jeho píseň Apacuka fundaluka s videoklipem dokonce zazněla v pořadu Dekahity na TV Markíza. Ignác Červeňák se však stal slavnějším, když udal lichváře z osady a reportáž o něm se dostala do televizních zpráv. Reportáž však odezněla, policejní vyšetřování bylo zastaveno kvůli nedostatku důkazů a proti Červeňákovi se postavila celá osada, včetně vlastního otce a bratra. Sen o lepším živote jako z televize se rozplynul v realitě romského skupinového života.
Dvojice, která uzavírá okruh postav filmu, tvoří zástupce současné generace mladých lidí: Folklorista Tono Triščík má mladou ženu a dítě. Bydlí u rodičů, ale jeho životním cílem je mít vlastní byt na sídlišti. Špatně placená práce jej nutí přemýšlet nad tím, že odjede vydělávat peníze do zahraničí. „Folklor by mi tam určite chyběl,“ přiznává Triščík: „člověk musí vpadnout do reality, aby zjistil, jak to je.“
Stano Čorej je synem podnikatele a hodně lidí se na něj dívá skrze prizmu peněz. Stano je současný mladý moderní městský člověk. Skládá hudbu a hraje na kytaru v poprockové kapele Nuda. „Nejdřív bylo jméno Nuda jen tak, ale postupně to nabralo význam toho života tady, člověk se stále nudí“, říká Čorej.
