Anglický (irský) spisovatel James Joyce, jenž žil mezi lety 1882–1941, patřil mezi největší literární novátory své doby, rozhodně případnému čtenáři neulehčující pochopení čteného textu. Ve svém nejpověstnějším románu Odyseus uplatňuje nebývale členité vypravěčské postupy, zejména začleňuje mohutné produkty osamostatňujících se vnitřních monologů, volí svérázný, často obtížně srozumitelný jazyk obohacovaný nesčetnými novotvary. Všechna jeho důležitá díla se dočkala filmových přepisů, i když většinou zaznamenávaly jen vnější dějovou kostru, zpravidla neschopny postihnout spisovatelův vyjadřovací svéráz. Česká televize před časem uvedla dvě adaptace natočené Josephem Strickem - Odysea (1967) a Portrét umělce v jinošských letech (1976).
Joyceovy životní osudy jsou pestré. Ačkoli irské zážitky tvoří důležitý inspirační zdroj, většinou se pohyboval v zahraničí - v Terstu, Curychu a poté v Paříži. Většinou se živil jako učitel angličtiny v jazykových školách - jako romanopisec byl dlouho opomíjen, Odyseus se dokonce dočkal obvinění z pornografie a pronásledovaly jej cenzurní zákazy.
Anglický snímek Nora zachycuje umělcovy tvůrčí počátky: všímá si nejen obtížného zrodu ambicioznějších textů, ale také rozporného soukromí. I u Joyce se potvrzuje, že výjimečný talent bývá často provázen psychickými výkyvy, že soužití s takovými lidmi bývá velice obtížné - a někdy i zraňující. Je si vědom své výjimečnosti, ale současně jej sužují pochyby, zda své texty dokáže prosadit k publikování.
Ačkoli je Joyce protagonistou příběhu, vstupuje do něho jako zprvu pobočná postava, která zkříží cestu mladičké Noře Barnacleové, podle níž se celý film rovněž nazývá. Temperamentní Nora se totiž vzepře rozhodnutí svých příbuzných, aby vstoupila do kláštera, a raději uteče do Dublina, tehdy - na počátku 20. století - centru irské kultury i vzdělanosti. Na ulici ji totiž nesměle osloví právě Joyce a tak se počne odvíjet milostný vztah, který přeroste v celoživotní lásku mezi dvěma zdánlivě odlišnými bytostmi. Existenční problémy i protest vůči náboženskému pokrytectví přiměje nerovnou dvojici, dlouhá desetiletí žijící na hromádce, aby se přesunula na evropský kontinent...
Režisérka Pat Murphyová (roku 1981 debutovala snímkem Maeve) však své pojednání o komplikovaném milostném vztahu natočila přesmíru konvenčně, spoléhá se výstavbová klišé. Připomínám aspoň stereotyp veselých hospodských kumpánů či Nořiných konfliktů se vztahovačným a snadno podrážditelným spisovatelem. Zřetelný je posun do nostalgicky laděného retrostylu. Obrazy připomínají výtvarně vytříbené, jenže mnohdy až kýčovité pastely, zasazené do anglického nebo italského prostředí, zcela pomíjejí dobový společenský společenský kontext. Tato vnější líbivost často až dojemná domnívám se dosti ochuzuje věrohodnost přinášeného pohledu.
Dialogy se uchylují k popisnosti, jsou zbytečně žvanivé, přemrštěné, i přiblížení hrdinových obsesí provází křečovitost. Výjevy, kdy se jako znepokojivé elementy zjevují již zesnulá, nicméně autoritativní matka, kdy vůli ochromuje panický strach z bouře, jsou provedeny v intencích bezmála naivního divadla. V takových chvílích ani Ewan McGregor, jindy osvědčený v rolích odhodlaných chlapáků (Trainspotting, Extra život, Sametová extáze, Černý jestřáb sestřelen) v hlavní úloze nic nezmohl, ostatně ani nebyl veden k plastičtějšímu rozkrytí Joyceova nitra. Film se především soustředí na milostné peripetie a dlouho se vyhýbá i sporům kolem literární tvorby. Její výjimečnost si tak spíše musíme domýšlet; ostatně Odysea měl teprve před sebou.
