Po pravdě řečeno, už od loňského léta, kdy jsem se na filmovém festivalu ve Varech dozvěděla, že tenhle film někdo chce dát do české distribuce, jsem značně udivena. Sice bylo shlédnutí tohohle maxiklipu pro mě největším zážitkem z celého festivalu, ale KOHO to bude ještě zajímat kromě těch pár set lidí, co v téhle krajině poslouchají ujeté partičky z Manchesteru?
Nonstop párty je napůl dokument, napůl psychedelická fikce na téma Madchester. Co to? Hudební scéna, kterou dobře znají Angličané a anglofilové, ale čím dále od ostrovů, tím méně jich je. V Cannes se třeba film nechytil. Nedivím se. Pokud vás nezajímají Joy Divison, nevíte, jak moc znamenali Happy Mondays pro britskou popkulturu a netušíte, jaké místo v ní měla Hacienda, neoceníte tucty fórků, které na vás autoři nastražili. Jen místy se můžete smát dílku plnému narážek na skutečnosti, které neznáte a dost možná z hudbeních ukázek ani nepochopíte, co na těch New Order, Happy Mondays, Joy Division, 808 State a – proboha!! – Durutti Column kdo má.
I když, pokud bych měla zodpovědně říct, zda bych na to do kina poslal někoho, kdo tyhle skupiny nezná, řekla bych stejně asi ano (a riskovala, že mě prokleje), protože ten film je vtipný, poučný a vtipný. Majitele hudebního vydavatelství (zde ústřední postava Tonyho Wilsona – v reálu stále existující a filmem značně popuzené osoby) ukazuje jako mírně zmateného, talentovaného, citlivého pošuka s kolosálním egem, který z ničeho vydupe něco a to něco potom nerad prodává: jeho firma totiž finančně kolabuje, ačkoli se stala mezi hudbymilovným publikem velkým pojmem. Členy kapel či hudební producenty (šílený Martin Hannett) film ukazuje tak, jak v reálu doopravdy vypadají: žádné nadlidi, ale dílem geniální, dílem naprosto psychopatické postavičky, které nezvládají sebe, natož drogy, které do sebe házejí po hrstech – ale vzdor tomu, že jsou naprosto nesnesitelní, hrají božskou hudbu.
Madchester byl na pitoreskní postavičky nesmírně bohatý, a tak si autoři filmu ani nemusejí vymýšlet – v reálu mají k dispozici dost bizarních osudů ke zfilmování: zpěvák Ian Curtis se pověsil a kapela náhle řešila, co se sebou. Věčně zfetovaný zpěvák Shaun Ryder rozprodal část vybavení studia na Barbadosu, kam ho uklidili, aby konečně natočil desku – přes závratné úspěchy své kapely nebo snad právě pro ně nebyl schopen se zkonsolidovat natolik, aby se přinutil k nějaké práci, ale odsun na Barbados znamenal jen to, že kvůli penězům na drogy začal být ještě destruktivnější (a přesto ho nikdo nedokázal opravdu nenávidět – dodnes je ten človkě úplně mimo, ale svět na něj kvůli jeho charismatu kouká s neuvěřitelnou shovívavostí). Tyhle věci se skutečně staly a svého času o nich podrobně psal hudební tisk – ale zas jen ten britský, takže pro našince znamená pojem „Happy Mondays na Barbadosu“ jen čtyři divná slova…
Tenhle film není ani náhodou zbytečný, a ti lidi, co ho dělali, odvedli ohromný kus práce. Jděte na to! Ukážou vám zákulisí hudebního průmyslu a jeho lidi, od pěšáků po velké šéfy. A pokud můžu po deseti letech strávením třeštěním v tomhle byznysu posoudit, ukážou vám ho velmi přesně. Kromě toho, že se s ničím nemazlí a dokážou ironizovat i velmi slavné a úžasné lidi, dokážou režisér Michael Winterbottom, scénárista Frank Cottell Boyce a všichni spolutvůrci i něco, co je povznáší nad průměr. Nevím jak, ale udělali i ten malý zázrak (a zároveň určitě cíl každého filmaře), že do filmu dostali tu euforii, okouzlení a energii, které tahle hudební scéna přinesla. Jinými slovy, je tu šance, že budete odcházet okouzlení a nadšení.
Neumím posoudit, jak moc tohle chytnou lidi, kteří poslouchají úplně jiné věci (Baldýnský a Fuka jsou určitě chápaví pánové – a ani jeden z Nonstop párty moc na větvi nebyl). Ale za zkoušku těch 150 za lístek do kina sakra stojí!!
