Filmy pomáhaly také upevňovat národní sebeuvědomění a hrdost, zdůrazňovaly ideu nezávislosti a samostatnosti, nabízely vzory z minulosti. Zvláště se to týkalo zakladatelských osobností: u nás kdysi sv. Václav, v Sovětském svazu Alexandr Něvský, Petr Veliký a Ivan Hrozný, v Německu vznikla řada děl věnovaných pruskému králi Bedřichu Velikému. Nedávno osamostatnělý Kazachstán, bývalá sovětská republika, se do této řady rovněž zapojil.
Nomád je nejdražší kazašský film všech dob, posvěcený samotným tamním presidentem Nazarbajevem. Zbaven ideologických či nacionalistických nánosů, běžných v předešlých časech, vsadil především na monumentální podívanou. Scénář sepsal Rustam Ibragimbekov, v režijním křesle se postupně vystřídali Ivan Passer, Sergej Bodrov a Talgat Temenov. Střihu, jenž výrazně ovlivnil konečnou podobu, se ujal Rick Shaine. Hudbu, jednou pompézně dunivou, jindy mazlivě něžnou, složil Carlo Silotto. V hlavních rolích hvězdy druhořadých akčních filmů, fyzicky zdatní a ovládající bojová umění: Jay Hernanez, Kuno Becker, Jason Scott Lee, Mark Dacascos...
Nomád se vyznačuje vícevrstvou syžetovou osnovou a zjevně čerpá z poetiky dávných eposů, z motivu předurčenosti i osudových skutků, které nelze zvrátit. Vypráví o tom, jak se po zpustošené kazašské zemi prohánějí hordy dobyvatelů, jak si potulný mudrc Oraz, vládnoucí dokonale jakoukoli zbraní, uvědomuje, že budoucího sjednotitele země i jeho družinu bude muset sám vyhledat i vycvičit. Když se džugarští nájezdníci pokusí zavraždit Mansura, novorozeného syna místního sultána, Oraz si uvědomí, že konečně našel, koho hledal. Připraví svého svěřence i jeho druhy na rozhodující zápas se zákeřným nepřítelem.
Oraz připomíná Jana Křitele, jenž připravuje cestu pro pravého spasitele. Případně čaroděje Merlina, jenž chystá Artušův vstup na scénu. Dobrovolně pak ustupuje do pozadí, aby umožnil vyniknout statečným činům svého svěřence. Zaznějí halasná slova o nutnosti sjednotit dosud roztříštěné kmeny proti rozpínavým sousedům. Ale také vážně míněná varování, na něž můžeme narazit snad jen v pohádkách: kdo přichází v míru, bude přivítán, toho, kdo se vetře se zlými úmysly, stihne spravedlivý trest. Zdání starobylosti posiluje průběžný vnitřní komentář, „mysticky“ osvětlující zákonitosti dění, ale rovněž idea sebeobětování. Mansurův nejlepší přítel obětuje život, aby Mansur (Kuno Becker) mohl svou vizi uskutečnit.
Nomád se vyznačuje obvyklým inscenačním velikášstvím, které projekty tohoto druhu provází, aniž by dosáhl znepokojivé mnohotvárnosti, jako kdysi třeba Excalibur. Základem je monumentalizovaná popisnost; jednak v sólových soubojových výstupech, jednak v davových bitevních výjevech. Zatímco vždy sebejistý Oraz vítězí hravě, respektován i protivníky, neméně statečný Mansur, zvláště když upadne do zajetí, musí podstoupit řadu obtížných zkoušek odvahy, než se mu podaří uprchnout. Filmu chybí humor, těžkopádnou vážnost přitom diskreditují dnes již obtížně stravitelná klišé (např. groteskně ostýchavá zamilovanost obou bohatýrů, Mansura i jeho přítele Jeraliho, do téže dívky).
Nomád od počátku dává najevo, že chce být legendou, právě stvořeným eposem se všemi náležitostmi, které k tomu patří. Odtud pochází souboj muže proti muži namísto střetu armád, odtud vyvěrá osudové předurčení, byť sebevíce bolestné, i opakované zápolení o holý život navzdory halasným slibům. To vysvětluje ostře profilované charaktery, zbavené jakýchkoli odstínů v dipólovém rozlišení ušlechtilost kontra ničemnost. Povaha Kazachů, jakkoli v boji neústupných, je ovšem vylíčena jako vpravdě holubičí. Když náčelník Džungarů prchá po prohraném střetnutí, Mansur nejenže zabrání zabití jeho maličkého vnuka, ale ještě zajistí jeho včasné předání.
Pod příkrovem monumentality, poučené současnými vypravěčskými trendy (například Gladiátorem), snadno nalezneme menší či větší prohřešky, pramenící již z námětu: Mansurova družina je záhy odsunuta do postavení anonymního spolku, z děje se úplně vytrácí bratr rovněž zajaté Mansurovy milé, Mansurův udatný učitel navzdory svým zvyklostem přihlíží rozhodujícímu utkání jen z povzdálí, jako kdyby se tetelil uspokojením z dobře vykonané práce, do níž již nemusí zasahovat.
Tvůrci Nomáda se pokusili stvořit novodobý národní mýtus a tomu podřídili i konečnou podobu. Nezbývá, než tuto skutečnost přijmout, jinak se film propadne k pompézní nicotnosti.
