„Ta hrstka kytek na hrobu je jediný, co mám,“ zpívá v prologu povídkového filmu Noc na Zemi svým chraptivým hlasem Tom Waits a jeho slova vystihují pocity většiny postav, které v antologii vystupují. Hodiny v pěti různých městech světa ukazují různý čas: někde slunce zapadá, jinde začíná svítat a na barevném globu světa souběžně vyjíždí pět taxíků...
Jeden z mála „ortodoxních“ amerických nezávislých tvůrců Jim Jarmusch líčí ve svém dosud divácky nejvstřícnějším filmu s jemnou ironií i svébytnou poetikou paradoxní momenty, které vznikají během náhodného setkání řidiče a jeho pasažérů ve stísněném prostoru taxíku. Soustředí se přitom na podrobné vykreslení charakterů postaviček, na zdůraznění jejich národní mentality i na věrohodné zobrazení prostředí jednotlivých měst, aniž přitom ale snímá „pohlednicové“ turistické lokace. Pět komorních příběhů (původně jich mělo být sedm, kvůli celkové metráži snímku se však již nerealizovaly epizody z Mexika a Tokia) se odehrává v noci - mikroklima taxíku totiž není narušováno žádnými vlivy okolí, a navíc – podle režiséra – „v noci všichni lidé ukazují svoji pravou tvář“.
Losangelská povídka prostřednictvím dialogu asi padesátileté pěstěné a upjaté castingové manažerky Victorie (Gena Rowlandsová) a mladičké, ušmudlané, jedno cigáro za druhým hulící taxikářky Corky (Winona Ryderová) upozorňuje na nepřeklenutelné rozdíly mezi Hollywoodem a obyčejným životem. Agentka během cesty do Beverly Hills nepochopí, že ne každou dívku láká kariéra filmové hvězdy – zejména, když ji práce taxikářky (natožpak automechanika) „kurva baví“...
I druhý příběh se odehrává v Americe. V New Yorku se promrzlý černoch YoYo (Giancarlo Esposito) snaží dostat do Brooklynu. Když mu konečně zastaví taxík, je tu jiný problém - řidič, východoněmecký emigrant a klaun Helmut (Armin Mueller-Stahl), neumí řídit, mluví špatně anglicky a nevyzná se ve městě. YoYo se ujme řízení, ale když zahlédne temperamentní švagrovou Angelu (Rosie Perezová), rozpoutá se mezi nimi kulometná přestřelka štiplavých nadávek.
Méně křiklavá a okázalá, avšak jedna z nejpůsobivějších je pařížská, po vzoru snímků Jeana-Jacquese Beineixe „neobarokně“ laděná epizoda o taxikáři z Pobřeží slonoviny (Isaach De Bankolé). Černocha nejprve poníží afričtí diplomaté, a poté mu uštědří lekci i krásná nevidomá dívka (Béatrice Dalleová). Navzdory krutému handicapu je hrdá, odmítá milodary a díky svým pocitům dokáže na svět nahlížet jasnozřivějším pohledem než drožkář, zaslepený svou omezeností.
Nejvděčnější je římská anekdota, která zapadá do kontextu italských horkokrevných frašek, jakou byl povídkový snímek Nová strašidla. Z plátna v ní po celou dobu tryská excentrický verbální vodopád výřečného taxikáře Gina (Roberto Benigni), jehož pasažérem je katolický kněz. Gino se – v obavách aby se neusmažil v pekle – začne zpovídat ze svých hříchů sodomie tak barvitě, že nebohý sluha boží během jízdy zcela zhrozen umírá na srdeční kolaps...
Poslední, jako rampouch ledová miniatura, je tak truchlivá, až sklouzává (k dosti jednotvárné) parodii seversky ponurých málomluvných dramat Akiho Kaurismäkiho, v nichž bloudí samé ztrápené duše. Odehrává se těsně před svítáním v zasněžených Helsinkách a zasmušilý a ospalý šofér Mika (Matti Pellonpää) se v ní během jízdy trumfuje se svými na mol opilými spolucestujícími, kdo z nich prožil větší životní tragédii...
Režisér každou povídku natočil ve stylu, který je příznačný pro tu kterou kinematografii, respektive pro konkrétního tvůrce (první epizoda je typicky „jarmuschovská“ a tématicky předjímá miniaturu Sestřenky ze snímku Kafe a cigára, v níž titulní dvojroli ztvárnila Cate Blanchettová). Tomuto pojetí odpovídá Waitsova hudba (obměňující podle místa děje nostalgicky houpavý ústřední motiv), zvolený jazyk či slang i výběr hereckých představitelů. Navzdory tomu, že kamera byla omezena jen za záběry zapadlých uliček či neóny odcizeně osvícených silnic, jimiž auto projíždí, na statické záběry postav přes přední sklo na kapotě a na pečlivě zvažované detaily, film neztrácí rytmus, vtip, ani styl.
Navzdory nevyrovnanosti jednotlivých epizod nelze povídky brát jen jako stylistická cvičení, či pouze jako černé anekdoty, jež se pohybují na hranici úsměvně-trpkého vyznění a záměrně nevrcholí žádnou pointou. Všech pět minimalistických příběhů se – bez ohledu na jejich odlišné žánrové ladění – dotýká lidské vzájemnosti, odcizení, ale i potřeby komunikace, kterou je mnohem snazší navázat v intimním přítmí noci než za všeodhalujícího denního světla.
