Dokumentární snímek Nepříjemná pravda se stal nečekaným diváckým hitem na festivalu v Sundance a překvapivě sklízí ohlas i u širší veřejnosti. Nejde přitom o žádný sžíravý pamflet ve stylu Michaela Moora. Jádro filmu Davise Guggenheima (syn dokumentaristy Charlese Guggenheima) tvoří záznam z jedné z tisíce přednášek poraženého kandidáta ze sporných prezidentských voleb v roce 2000 Ala Gora. Bývalý viceprezident Billa Clintona se po svém politickém neúspěchu rozhodl veřejné aktivity plně soustředit na ochranu životního prostředí. Tedy na téma, které bylo dlouholetou klíčovou, ale na hráz nezájmu a alibisticky zavíraných očí narážející součástí jeho politického programu.
Al Gore se nepokouší malovat žádné ekologické čerty na zdi Bílého domu. Vychází z dlouholetých a seriózních vědeckých výzkumů a statistických dat, ze kterých vyplývá, že stále více zatěžované Zemi hrozí v řádu desetiletí katastrofa v podobě zhroucení klimatického systému. Z toho důvodu se Gore v době, kdy USA jako největší producent skleníkových plynů stále odmítají podepsat Kjótský protokol a zavázat se tím ke snížení jejich emisí, rozhodl vyjet na světové turné a s hrozbou globálního oteplení začít seznamovat širokou veřejnost. Soustředí se na konkrétní pojmenování a vysvětlení problémů, jež vlivem oteplování vznikají (prudké tání ledovců, větší koncentrace srážek, záplavy, ale paradoxně také větší sucho v některých oblastech, celosvětová vlna extrémních veder, vymírání určitých živočišných druhů aj.). Věrohodně podloženými údaji, čísly i diagramy vyvrací oponentské teorie a upozorňuje, že současná vláda prostřednictvím masmédií zamlžuje a zkresluje alarmující fakta. Fakta, jež se pro tuto planetu záhy mohou stát nebezpečnější než al-Káida.
Dramaturgická koncepce Gorova „osvětového“ vystoupení nezapře jeho politickou průpravu. Není to žádné mentorsky suchopárné kázání, ale technicky špičkově zabezpečená multimediální populárně-vědecká show, které její divácky vstřícná stylizace nijak neubírá na naléhavosti. A při níž každé gesto, každý pohled i každá odmlka mají svůj význam. „Bývalý další prezident USA“ svůj monolog prokládá vtipnými citacemi, názornými příklady i vzpomínkami na své profesory. Svá varovná slova ilustruje pomocí moderní technologie 3D animacemi, počítačovými simulacemi, křivkami grafů i průkazným filmovým a fotografickým materiálem – porovnávajícím ve stylu „předtím“ a „potom“ – k nepoznání změněná místa po celé planetě. Několikrát využívá i filmových karikatur, které například demonstrují, jak skleníkové plyny „přepadají“ odražené sluneční paprsky, jejichž „hnijící mrtvoly“ posléze ohřívají zemskou atmosféru. Al Gore si „naživo“ zjevně dokáže bezprostředně udržet pozornost posluchačů, na ploše celovečerního filmu by ale jen záznam přednášky stejně přesvědčivě nevyzněl. Tvůrci proto jeho vystoupení prokládají Gorem komentovanými archivními vsuvkami. Ty připomínají nejenom milníky jeho politické kariéry (včetně prezidentských voleb), ale i události v osobním životě, které mu zásadně změnily nazírání na svět (nehoda šestiletého synka, smrt jeho sestry-kuřačky).
Velmi cenná na Gorově vystupování je i zdrženlivost, se kterou posuzuje ekologickou negramotnost Bushovy administrativy, jejíž přístup k životnímu prostředí je v řadě ohledů podobný ignorantským postojům vlád, jež chtěly poroučet větru dešti. (Stačí si vzpomenout na stokorunu z roku 1961, na níž byl komunistický ráj vyobrazen v podobě mohutně dýmajících továrních komínů.) Gore na základě hodnověrných pramenů dokládá, že ekonomika a ekologie nemusejí „jít“ proti sobě (jak na počátku tuzemské hospodářské transformace naznačoval i současný český prezident). Ačkoli Gore neochotu ratifikovat Kjótský protokol kritizuje (sám se podílel na jeho vytváření), svoji přednášku, ani snímek nezneužívá k žádným podpásovým ranám vůči svému někdejšímu oponentovi. A to navzdory tomu, že se v souvislosti s oteplováním oceánů, které způsobuje vznik silnějších bouří a hurikánů, z logiky věci zamýšlí i nad loňským řáděním Katriny i následným zaplavením New Orleans, během něhož Bushova vláda fatálně selhala.
Ačkoli se snímek soustředí na alarmující ekologické téma, má samozřejmě i určité politické přesahy, neboť podle Gora bez individuální odpovědnosti a politické vůle nebude efektivní vyřešení problému globálního oteplování uskutečnitelné. Při pohledu na charismatického politika, který neskrývá hrdost na svůj národ, se navíc lze stěží ubránit myšlence, jak by se svět otáčel, kdyby v roce 2000 na Floridě zvítězil on. Gore totiž působí jako inteligentní, kultivovaný a vzdělaný muž, který má autoritu i pevné racionální názory, zároveň je ale ochoten vnímavě naslouchat druhé straně. Tedy jako přesný protipól prezidenta, který nakonec v Bílém domě sedí.
I to je nepříjemná pravda.
