Bratrům Grimmům nebo Karlu Jaromíru Erbenovi stačilo cestovat po venkově a sbírat lidové pověsti. A slavní pohádkáři byli na světě. To současní spisovatelé mají svou práci o poznání obtížnější. Musejí totiž zapojit i vlastní fantazii. V tom má Neil Gaiman nad valnou většinou konkurence pořádně navrch. Nejen tomu vděčí rozevlátý Angličan s hustou hřívou vlasů, permanentně oděný do černé, za svůj úspěch. Je pilným studentem všech mýtů, legend a bájí – jako dobrý vzor mu v tom slouží třeba J. R. R. Tolkien. Těžko bychom však hledali dva rozdílnější autory v žánru fantastické literatury, než jsou Gaiman a Tolkien. Valná většina Gaimanových románů, básní i comicsů se odehrává v moderním prostředí. Gaiman se navíc neomezuje jen na mýty evropské, ať severské, nebo antické. Řadu námětů mu poskytují američtí Indiáni, africká animistická náboženství. Jeho příběhy se často se nalézají na pomezí snu, fantazie a reality.
Typickým hrdinou Neila Gaimana je smolař, za kterého se stydí snad i vlastní matka. Ale přitom muž, který, ač to ještě neví, je předurčen k velkým činům. Vždyť bohové, hrdinové a démoni se nalézají na každém rohu. Stačí jen otevřít dveře a vyjít z domu. I na vás tam jistě nějací čekají. A s nimi i dobrodružství, které změní váš život a taky celý svět. Jenom se pořádně rozhlédněte...
Dnes je Gaiman znám hlavně jako prozaik a autor filmových a comicsových scénářů, nutno ale zmínit, že je mužem devatera uměleckých řemesel. V osmdesátých letech začínal jako novinář (přesněji knižní recenzent). Vedle prózy se věnuje také básním a písňovým textům. Jeho velkou láskou je rock. A pokukuje též po filmové režii.
Neil Richard Gaiman (nar. 10. listopadu 1960) pochází z jihoanglického Portchesteru, dnes žije v americkém státě Minnesota. Nevyrůstal zrovna v typické britské rodině, oba jeho rodiče byly oddanými scientology. Z tohoto „náboženství“ si Gaiman vzal jen jediné: stejně jako jeho „autor“ L. Ron Hubbard se věnuje fantastické literatuře. K Jeho inspiračním zdrojům patří někteří sci-fi spisovatelé, hlásí se k Rayi Bradburymu nebo Harlanu Ellisonovi. Mezi jeho ideovými předchůdci ale hledejme spíš C. S. Lewise, Michaela Moorcocka, H. P. Lovecrafta nebo Alana Moorea. Výraznou roli v jeho životě sehráli také dva autoři komediálně laděné fantastiky. Tím prvním je tvůrce Stopařova průvodce po Galaxii Douglas Adams: v roce 1988 sepsal Gaiman knihu Nepropadejte panice!, věnovanou Stopařově zrodu. Druhým pak Terry Pratchett: s ním vytvořil román Dobrá znamení (1990) o znovuzrození Antikrista. Pratchett do děje vnesl svůj typický humor (ne, že by jeho kolega tuto disciplínu neovládal), Gaiman znalost náboženství a legend.
První autorské úspěchy zaznamenal na comicsovém poli. Zde můžeme rozdělit jeho tvorbu do tří oblastí. Páteří jeho comicsového díla je rozhodopádně série Sandman (1989-96), věnovaná Pánu snů a příběhů. Gaiman tu dokazuje, že se vyprávěnkám pro malé děti věnovat nemíní. Často prolíná fantazii a skutečnost. Tak jako tolikrát později vytváří svět obydlený svéráznými božstvy a jejich ještě podivnějšími pomocníky. K těmto svým hrdinům se Gaiman i další autoři po roce 1996 ještě mnohokrát vrátili. Více jsme se dozvěděli o Sandmanových nesmrtelných sourozencích i o řadě dalších figur a figurek; s velkým ohlasem se setkaly zejména dvě minisérie o Smrti, vlastně docela sympatické dívence, oděné v duchu goth – Death: The High Cost of Living (1994) a Death: The Time of Your Life (1997).
V době, kdy jej proslavil Sandman, měl za sebou Gaiman první spolupráci s anglickým surrealistou Davem McKeanem. Poprvé se setkali v roce 1987 a oba si mají dodnes co nabídnout. Své partnerství zahájili imaginativní grafickou novelou Vraždy a housle (1988), v níž se proplétají reálné vzpomínky s dětskými fantaziemi. Tato nostalgická linie se táhne celou řadou jejich prací, od grafické novely The Tragical Comedy or Comical Tragedy of Mr. Punch (1994) a dětských knížek The Day I Swapped My Dad for Two Goldfish (1998) a The Wolves in the Walls (2003) až po celovečerní film Maska zrcadla (2005) – Gaiman k příběhu novodobé Alenky napsal scénář, McKean režíroval. Do hájemství „dospělé“ fantazie zavítali s comicsy Signal to Noise (1992) o umírajícím filmaři, připravujícím svůj poslední snímek, a Black Orchid (1988) s hrdinkou manipulující mužskou myslí.
Když už jsme u Black Orchid, tato postava byla jedním z mála kostýmovaných superhrdinů, které Gaiman vepsal do své bibliografie. Pro comics tolik typický žánr jej po většinu kariéry nechával chladným. Má ale na kontě třeba Marvelmana (1991-92), působícího ve fašizujícím se světě, anebo minisérii 1602 (2003), která ukazuje, jak by si vedli Spider-man, Fantastická čtyřka nebo Daredevil ve viktoriánském období.
Comicsovou kariérou Neila Gaimana se plynule proplétá dráha beletristy. I zde zůstává věren fantazii rozvíjejícím tématům. Všech pět jeho románů i valná většina povídek (souborně vyšly jako Angels and Visitations, 1993; Kouř a zrcadla, 1998; Křehké věci, 2006) míří mezi bytosti kouzelné, nadpřirozené anebo božské. Páteř jeho románové tvorby tvoří trojice Nikdykde (1996), Američtí bohové (2001) a Anansiho chlapci (2005). Všechny tři vyprávějí příběh osamělců, kteří tak dlouho bloudí světem, až se zapletou do mýtických událostí, odehrávajících hned vedle „obyčejných“ lidských osudů. Nikdykde se odehrává ve světě ztracenců, který se nachází pod Londýnem. Anansiho chlapci je věnováno zakřiknutému chlapíkovi, jenž zjišťuje, že je synem bůžka. A Gaimanův opus magnum Američtí bohové staví dobráckého hromotluka do středu bitvy mezi božstvy.
Zbývající dva romány – Hvězdný prach (1999) a Koralina (2002) – jsou určeny spíše mladším čtenářům. Pro Gaimana poněkud atypický Hvězdný prach, doprovázený romanticky laděnými ilustracemi Charlese Vesse, navazuje na žánrové klasiky, především bratry Grimmy. Děj je založen na obdobném principu jako tuzemský seriál Arabela: Také zde se v podstatě obyčejný kluk nedobrovolně seznamuje s pravidly a obyčeji pohádkového světa. Koralina byl dalším z pokusů, jak se vyrovnat s Alenkou, co za zrcadlem nalezla říši divů.
Není to tak dávno, co Gaiman se světem filmu jenom nesměle koketoval, obvykle ve formě spekulací o natočení některého z jeho děl. Terry Gilliam měl zájem o zfilmování Dobrých znamení, na Sandmana si zase brousil zuby Joel Schumacher. Jediným dokončeným projektem však dlouho bylo Nikdykde, nejprve televizní seriál (1996), poté román (1996) a následně rovněž comics (2006-07). Tuto bilanci prolomily až dva výlučně vizuální projekty: Krátký film o Johnu Boltonovi (2003), kterým se Gaiman poprvé představil jako režisér, a hlavně Maska zrcadla (2005). Náhle začalo Gaimanovo jméno padat stále častěji také ve filmařských kruzích. Odkládaný scénář k Beowulfovi (2007) je konečně realizován, natočil jej Robert Zemeckis jako velké trikové dobrodružství. Výpravný háv dostala pohádka Hvězdný prach (2007), Koralina (2008) vznikne jako počítačem animovaný snímek; režii má Henry Selick, tvůrce Noční můry před Vánocemi (1993). Plánuje se filmové Nikdykde. A Gaiman sám pomýšlí na režii svého comicsu Death: High Cost of Living. Snímek má vzniknout pod dohledem produkujícího Guillerma del Tora.
