Nový slovenský snímek Nedodržený slib nepojednává jen o osudech Židů – tentokrát slovenských – za druhé světové války. Dotýká se něčeho jemnějšího, hůře postižitelného. Na jedné straně zkoumá, jak se sousedé patřící k většinové společnosti, a to sousedé řekněme nijak konfrontační, pozvolna smiřovali ze zostřováním protižidovských opatření. Současně se však zaměřuje i na samotné příslušníky pronásledované rasy, jak se vyrovnávají se svým údělem, nakolik jsou ochotni v zájmu přežití skrývat svůj původ.
Takovouto téměř modelovou situaci už kdysi zkoumala Agnieszka Hollandová v dramatu Europa, Europa, kde svého židovského hrdinu zavedla až do elitní nacistické školy. Režisér Jiří Chlumský se v Nedodrženém slibu zaměřil na obdobné téma: hlavní hrdina, důvěřivě procházející pracovními tábory, kam jej zavedla naivní a pošetilá touha i nadále hrát milovaný fotbal, také dospívá, samozřejmě na zapřenou, až k protinacistickému odboji po boku zdivočelých ruských partyzánů, rozhodnut přehlížet jejich antisemitské výpady i bizarní zálibu ve zlatem vypodloženém chrupu. Tehdy také poznává chuť smrti, kdy bez velkého rozmýšlení musí postřílet nepřátelský šik...
Scenárista Jan Novák se inspiroval skutečným osudem Martina Friedmanna, mladíka, jenž se narodil v městečku Bánovce nad Bebravou, přátelil se s křesťanskými kamarády a dokonce jim pomáhal vyzvánět v kostele – za poněkud pohoršené přihlížení místního faráře, jehož jméno bude znít povědomě – Jozef Tiso. Ano, právě on se stal prezidentem samostatného slovenského státu, který vznikl z vůle Německa, a právě on se podřídí rasovým zákonům, jak je uplatňují nacisté. Příběh zprvu vyjukaného, důvěřivého Martina (v popisné konvenci jej ztělesnil Samuel Spišák) se počíná odvíjet v ještě předválečném Československu a zachycuje veškeré zvraty, které přineslo válečné období. Až neuvěřitelně se kupí náhody, které mu zachraňovaly život – díky fotbalovým dovednostem zůstává uchráněn před transporty, těžce nemocen je dokonce odvezen do sanatoria a poté skryt v klášteře, vyděšeně přihlíží vzedmutí antisemitských vášní třeba i při sportovním utkání. Není divu, že pro leckoho zní slastně komunistická propaganda o rovnosti všech lidí, i jeden ze spoluvězňů jí podlehl.
Název Nedodržený slib vychází z rodinného setkání u příležitosti pesachu – slib, že účastníci se po roce opět shledají už nemohl být nikdy naplněn, většinu rozvětvené rodiny válka zahubila. Tvůrci, v zásadě vynechávající hlubší náboženské zakotvení, přitom věrohodně postihli i smýšlení již etablovaného židovského obyvatelstva, které nedůvěřivě pohlíželo na včasné vystěhování kamsi do blízkovýchodních končin. Martinův tatínek (Ondřej Vetchý) to odmítá s odůvodněním, že ve vzdálené, neznámé zemi nechce znovu začínat, z ničeho budovat novou existenci, nedůvěřuje ani přepravcům, které podezírá ze ziskuchtivosti. Lidé si neumí představit, že by je mělo čekat fyzické vyhlazení, věří, že i nepříznivou dobu nijak přežijí. Proto se zdráhají uvěřit třeba znepokojivým zvěstem o vyhlazovacích táborech kdesi na území Polska.
Nedodržený slib nehledá nějaká tvarová ozvláštnění, režisér věří v deziluzivní sílu příběhu, který vypráví bez přehnané stylizace, přidržuje se řekněme klasické uměřenosti jak v inscenačních postupech, tak ve výsledné prezentaci. Ani uniformovaní gardisté, zjednávající nové pořádky, nejsou líčeni karikovaně, naopak převažuje věcnost, která provází nezaujaté zobrazení každého, kdo v pronásledování Židů nenachází nic znepokojivého – i když takový postup místy vede k výrazové nivelizaci. Přizpůsobivost je každopádně velkým tématem – jak se většina lidí nakonec podřídí jakýmkoli poměrům, netýkají-li se bezprostředně právě jich.
Tvůrci se neuchylují k meditativním náhledům, jaké bylo možné pozorovat třeba v šedesátých letech, neakcentuje ani rozhořčení. Snad jedině stísněné, potemnělé prostory pracovního tábor, jehož uličkami kamera Jána Ďuriše projíždí, směřují k jisté výrazové expresi, která umocňuje téma pronásledování. Tuto zvýšenou naléhavost vlastně vycítíme pokaždé, když se Martin ocitá ve zlomové situace, neřkuli v přímém ohrožení – zvláště pak v tíživých podmínkách partyzánských bojů, jejichž až nezúčastněně lhostejné zobrazení snímá jakoukoli gloriolu ušlechtilosti. Únava a vyčerpání je každodenní hostem, potřeba zajišťovat si stravu pak přehlušuje jakýkoli soucit v obyvateli navštívených domácností. Tady zjevně prosvítá dávný příklad Juraje Jakubiska, konkrétně prostřední (partyzánské) povídky z jeho filmu Zbehovia a pútnici.
Nedodržený slib vypovídá o touze přežít i za cenu sebezapření, ale zohledňuje téma smířlivosti. Martin se musí vyrovnat s tím, že právě jemu se podařilo přežít, smířit s tím, že v jeho domě, v domě, který obývala velká rodina, již žijí cizí lidé, kteří si jej v „dobré víře“ zakoupili. Zjistil, že by už nemohl žít v místech, která pohltila krutá minulost. I proto odchází...
