V žánru romantických komedií nelze dělat každý den revoluci; jejich publikum příliš dobře ví, co chce dostat. Proto je třeba ocenit, že se Něco jako láska pokouší aspoň o „mírný pokrok v mezích zákona“. Hraje si se stereotypy, pracuje s dobovými reáliemi a není urputně pozitivní za každou cenu. A pomáhá určitě i fakt, že tento film režíroval Brit Nigel Cole (Bílá vdova), kterému se do dnes už skrznaskrz hollywoodizovaného žánru podařilo vdechnout trochu anglického šmrncu.
Dějová struktura Něčeho jako láska nápadně připomíná film Když Harry potkal Sally. Ústřední dvojice, Emily a Oliver, se v průběhu let náhodně setkává, konfrontuje své životy a nemůže se zbavit dojmu, že k sobě vlastně patří. Když na sebe poprvé narazí, Oliver je vyplašený studentík a Emily rádoby drsná rockerka. V letadle se velmi rychle (a těsně) sblíží. Olivera pak překvapí, že Emily s ním do budoucna nijak nepočítá, přesto spolu probloumají příjemný den ve velkoměstě. K následujícím setkáním dochází po třech letech, po dalších dvou, po roce, po šesti měsících… Oba stále zápasí se svými vztahy, potýkají se s profesními problémy (Emily se stane fotografkou, Oliver začne podnikat na internetu), a nezapomínají jeden na druhého.
Klíčová finta filmu spočívá v tom, že z vleklého vztahu-nevztahu vybírá to nejzajímavější a nejvděčnější: společná rande Emily a Olivera. Ta první působí poněkud křečovitě (Emily si jde po etudě na téma „holka od rány“ poplakat na hrob matky), pozdější setkání nalézají jemnější nuance. Nejistí puberťáci totiž během filmu poměrně věrohodně procházejí hledáním a naivitou rané dospělosti, absolvují první zklamání a nakonec nacházejí, když už ne sebe samotné, tak aspoň jakousi perspektivu… Současných romantických komedií, jejichž aktéři jsou trojrozměrní a procházejí složitějším vývojem, zase tolik není. A scén, jakou je hluchoněmá večeře v čínské restauraci nebo hořkosladký společný výlet do pouště, taky ne.
Dalším specifikem tohoto filmu je reflexe dobových reálií. Film začíná v době, kdy doznívala vlna alternativního rocku, pokračuje obdobím boomu podnikání na internetu a zaznamenává jeho deziluzivní konec. Linii drží i v nenápadných detailech, například oděvních doplňcích (zahlédneme tu mimo jiné boty-žabky, jejichž renesance přišla zhruba před dvěma lety). Tím věrohodnost příběhu pochopitelně narůstá.
Nakonec ale v tomhle žánru vždycky záleží především na centrální dvojici a na niterné chemii obou partnerů. I v tomhle ohledu Něco jako láska funguje solidně. Ashton Kutcher se dokázal zbavit návyků frackovské celebrity, patrných ve filmech jako Líbánky nebo Hele vole, kde mám káru?. Amanda Peetová již ve většině scén nepůsobí jako diblík, nýbrž představuje poměrně reálnou hledající se ženu. Osmiletý věkový rozdíl mezi nimi nepoznáte a jejich vzájemné přitažlivosti se dá uvěřit.
Věrohodnost, uvěřit - pořád se na mysl vrací otázka opravdovosti. Jistě, Něco jako láska JE pouhou romantickou komedií, tedy tím, co již z definice svého žánru směřuje k schematičnosti, zároveň ale odmítá přílišnou idealizaci. Když film skočí, je Oliverovi téměř třicet, nemá práci a bydlí zase u rodičů, ale přesto není prezentován jako někdo, kdo prohrál. Něco jako láska vlastně celou dobu balancuje mezi žánrovými stereotypy (příliš mnoho populární hudby, napínavé finále na svatbě) a subverzivními obsahy. To z něj činí romantickou komedii i pro diváky, kteří právě romantické komedie příliš často mít nemusejí…
