Film Náměstí Spasitele byl v mezinárodní premiéře uveden v hlavní soutěži 42. ročníku karlovarského festivalu. Když na 40. ročníku MFF Karlovy Vary zvítězil Můj Nikofor, zdálo se, že Krzysztof Krauze bude mít všude dveře otevřené. Avšak ani dvacet cen získaných na stovce festivalů nepomohlo a Krauze musel oslovit šest producentů, než nakonec sehnal potřebné tři miliony zlotých (asi 20 milionů korun) k vytvoření dalšího díla.
Na rozdíl od předchozího snímku se Náměstí Spasitele odehrává v současnosti, jeho postavy se tísní v bytě činžáku poblíž varšavského centra. Po výpovědi z dosavadního bytu se k ovdovělé matce přistěhuje syn se snachou a dvěma vnuky. Má to být nakrátko, s přispěním matčiných úspor investovali do vlastního, prohlížejí si hrubou stavbu, plánují vybavení. Jako nečekaný úder přichází zpráva, že podnikatel utekl s penězi, stavbu převzala banka, od níž musí účastníci nanovo vše vyplatit. Jednání účastníků nevedou nikam a v malém bytě houstne atmosféra. Matka má nemocné srdce, ale chtěla by ještě v klidu sama užívat života. Vybíjí svou nespokojenost a nutí snachu, která kvůli dítěti nedokončila studia, aby si našla práci. Syn už dříve odložil diplom a živí se jako řemeslník instalující klimatizaci. Shánějí prostředky, snaše se nedaří v práci ani doma, propadá depresi. Syn si najde atraktivní milenku a od rodiny odchází. Zoufalá žena utíká z domu a odhodlává se k činu připomínajícímu pomstu Médey…
Námět filmu byl inspirován reportáží uveřejněnou v příloze největšího polského deníku, v níž se líčí osudy mladé ženy, která bydlela s manželem a dětmi u tchyně, a pod tlakem nepříznivých okolností se odhodlala k hrůznému činu, za nějž byla souzena. Oproti předchozím snímkům Krzysztofa Krauzeho je tu silně akcentován ženský svět – nepochybně díky tomu, že poprvé přizval k režijní spolupráci svou ženu, scenáristku Joannu Kos-Krauzeovou. K dosažení co největší přirozenosti si pro hlavní postavy vybrali tři méně známé herce a již při tvorbě (postupně jedenácti verzí) scénáře s nimi probírali jejich vlastní osudy a snažili se je projektovat do charakteru filmových postav. Stejně promyšlený byl výběr reálií.
Výsledkem je komorní psychologické drama, kde každý má svou pravdu a ten nejslabší prohrává. Přesvědčivost filmu dávají věrohodně prokreslené postavy. Největší prostor má talentovaná Jowita Budniková, jejíž postava postupně přichází o sebedůvěru manželky a matky, v nepřátelském prostředí se ztrácí a propadá do beznaděje. Ewa Wencelová je zpočátku dominantní matka a tchyně, ale postupný rozpad rodiny ji odsuzuje k pasivní roli zachránkyně toho, co zůstalo. Arkadiusz Janiczek je prototypem nevyzrálého muže, který utíká od problémů a teprve v nečekaném závěru se ukáže tlak jeho svědomí. Rodinný příběh se odehrává na takřka dokumentárně odpozorovaném pozadí, přitom vedle lidského hemžení vnímáme i okamžiky se záběry na krásu přírody v barvách podzimu a zimy.
Síla filmu tkví jak v obrazu křehkosti intimních vztahů, tak v obrazu současné společnosti, kde se pod tlakem tržních hodnot vytrácejí ty duchovní. Není to náhodou, že kamera ukazuje z ptačí perspektivy hvězdicovité náměstí Spasitele, ale vyhne se kostelu sv. Salvátora, který mu vévodí. Jakoby naznačovala, že spasení nelze hledat venku, ale v nitru lidí.
Příznačným rysem současné polské kinematografie je nepřikrášlený obraz drsné reality s osudy bezprizorných, podvedených, nezaměstnaných, emigrujících. Krauzeho filmy k tomu navíc přinášejí reflexivní a zobecňující prvky. Dluh je v Polsku řazen mezi nejvýznamnější díla devadesátých let a podobný osud je věštěn i Náměstí Spasitele, které získalo několik nejvyšších filmových cen: Zlaté lvy a sedm dalších cen v Gdyni 2006, letos pak čtyři polské Orly – což je obdoba Českých lvů. Pohled ze zahraničí bude možná trochu odlišný, vedle univerzálně působícího Mého Nikifora jsou navzájem tematicky podobné filmy Dluh i Náměstí Spasitele obráceny dovnitř, více se soustřeďují na domácí poměry a nálady.
