Autorský kus německého hereckého idolu Tila Schweigera Naboso (Barfuss) se pohybuje na hranici mezi dramatem a romantickou pohádkou. Ale taky osciluje mezi příjemným překvapením a velkou nudou, která pramení z režisérovy snahy o co největší líbivost.

Třicátník Nick Keller (Til Schweiger) je lůzr. Bere podřadné práce, z kterých ho pravidelně vyhazují, protože má „problém s autoritami“. Toto příjemné antihrdinství doplňuje znuděnou přezíravostí vůči holkám a podrážděností vůči všem, kdo by nějak mohli narušit jeho osobní peklíčko. Pro svou rodinu, která žije v opulentním sídlu a okostýmovaná služka tam nosí telefon na stříbrném talíři, je Nick dávno černou ovcí. Nejnověji dostane Nick nabídku pracovat jako saniťák v blázinci. Zatímco ale telefonuje se svou matkou (Nadja Tiller), která mu připomíná, aby přijel na svatbu svého bratra Viktora (Steffen Wink), jeden z pacientů mu vypije lahev domestosu a Nick je zase na dlažbě. Vzápětí se mu podaří zachránit od sebevraždy subtilní Leilu (Johanna Wokalek). Ta se v ústavu léčí z traumat, která jí způsobila matka, když jí celý život věznila doma, mimo jakoukoli civilizaci. Leila se na Nicka upne, tajně se mu vydá ve stopách a nakonec skončí v jeho posteli (Nick spí na gauči). Nick by Leilu nejradši vrátil do blázince, jenže ona za prvé moc řve a za druhé Nickovi svým způsobem učaruje její bezelstnost a prostota. Vedle Leily se z něj stává mistr svět, pan Nepostradatelný a Obdivovaný. Nick proto vezme Leilu na výlet, na Viktorovu svatbu. Tady zároveň hrdina doufá dostat práci od úzkoprsého matčina muže Heinricha (Michael Mendl).

Naboso je Schweigerovým srdečním projektem. Na konci devadesátých let prodal práva na scénář do Hollywoodu, ale když jej tam nikdo nechtěl natočit, koupil je zpátky. Kromě režie a hlavní mužské role zvládl být scénáristou, producentem i střihačem. V Německu se proto s nadsázkou říkalo, že nepodílel snad jen na maskách a cateringu. Scénář Naboso se snaží být precizní hollywoodskou prací, kde je každý motiv s úzkostlivou pečlivostí dohrán. Konstrukce snímku ale vyznívá upracovaně, protože nenechá divákovi ani nejmenší svobodu. Pod tunami vysvětlujících replik těžkne Naboso zadek k neunesení. Opravdu přece nemusíme slyšet, že si Nick nepamatuje jméno své přítelky - divák to může odtušit už jenom z hercova výrazu.

Tvůrci (pod scénářem je podepsaných pět lidí) se v Naboso pokusili zkřížit dvě odlišné roviny. Leilina cesta z vězení blázince do barevného světa vyznívá téměř pohádkově. Leila objevuje ctnosti i zápory společnosti a všechna ta nedorozumění a omyly Naboso přetváří ve víceméně vtipné momenty. Naproti tomu Nick s tímhle ‚barevným‘ světem bojuje na ostří nože. Schweiger bohužel často utíká k popisným záběrům a doslovným ilustracím svých myšlenek. Schweiger na druhou stranu není klasickým režisérem, nebo vizuálním mistrem. Bezpečná a neurážlivá zóna, v níž se Naboso pohybuje, pro něj proto není žádnou prohrou.

Schweiegerův Nick je odvedený profesionálně, i když trochu strojově. Dvaačtyřicetiletý herec navíc působí i přes zdatné líčení poněkud přestárle. Schweigerovi fanoušci se ovšem dočkají mnoha nonšalantních úsměvů i záblesků hercovy drsnější polohy. Největší Schweigerovou zásluhou je, že nechal Nicka působit jako odraznou desku proti Leile Johanny Wokalekové. Ta o sobě dala vědět již v rodinném filmu Hierankl Sebastiana Steinbichlera. V Naboso vystihuje mladá herečka Leilino nadšení na cestě i vnitřní zranitelnost s nebývalou jistotou a citem.

Kameraman Christof Wahl obalil Naboso výrazným nazlátlým filtrem, obraz vyznívá místy až monochromaticky. Rock’n’rollový soundtrack je hodně napovídací. Uzavírá jej původem Cohenova Hallelujah, která dá nechtěně vzpomenout na jiný německý film v nedávné české distribuci, a to film po čertech lepší a rafinovanější, než Naboso: Občanská výchova (Die Fetten Jahre sind Vorbei).