Alice je bývalá striptérka, Američanka, toho času na výletě v Londýně. Skrze autonehodu se seznámí s novinářem a wannabe spisovatelem Danem. Střih. Dan se fotí na obálku své nové knihy a laškuje přitom s fotografkou Annou. Do ateliéru dorazí i Alice, ve vztahu s Danem evidentně ta submisivní, a ihned vytuší, o co jde. Střih. Dan si přes internetový chat zlomyslně pohraje s lékařem Larrym, ale výsledkem nakonec je, že se Larry dá dohromady s Annou. Střih. Anna má výstavu fotografií, všichni čtyři se sejdou pohromadě a vzduchem lítá jízlivost, žluč, testosteron a sůl ze zatajených slz. Střih. Larry si vezme Annu, Anna mu zahýbá s Danem, Dan se rozejde s Alicí, Alice pláče, střih, střih, střih.
Patrick Marber scénář napsal podle vlastní divadelní hry, za niž v roce 1997 pobral sérii ocenění včetně ceny Laurence Oliviera za nejlepší novou britskou hru. Divadelní půdorys se Na dotek v žádném případě nesnaží skrýt: film je šňůrou výstupů, které důkladně dodržují trojí jednotu, přičemž skoky v čase mezi nimi se nijak netematizují, protože divák není blbý. Že se režie takového projektu ujal právě Mike Nichols není s jeho zkušenostmi s natáčením divadelních adaptací A partnerských dramat vůbec překvapivé; člověk, který má za sebou Kdo se bojí Virginie Woolfové?, Absolventa a HBO seriál Andělé v Americe, je takovému scénáři naprosto kongeniálním partnerem. 
A teď se podržte - obsazení. Annu hraje Julia Roberts, herečka špičkových kvalit, jejíž reputaci neublížily ani tak samotné výkony jako spíš výběr rolí; když dostane dobrou, je královna, a tohle je ten případ. Její Anna v sobě má stejný díl snobské umělkyně a rozmazlené holčičky, chodí cestou nejmenšího odporu a utíká před odpovědností. Pro roli Dana byl dokonalou volbou Jude Law: je přitažlivý, ale jen pro svou ničím nezatíženou povrchnost, budí dojem energičnosti, ale to jen svou bezskrupulózností, je rozmazlený, nemá zábrany, nemá svědomí, hnusí se sám sobě, ale jen naoko, aby dostal, co chce. Larryho představuje Clive Owen, Dan z divadelní předlohy a titulní bijec z Krále Artuše: velký a chlupatý, přímočarý, obscénní a všeho schopný, ale nikdy ne za něčími zády; když se má rozbrečet, udělá to. A Alice? Největší herecké překvapení filmu, Natalie Portman. Ta
buchtička z Leona a igráčková princezna z nových Hvězdných válek je tu osobou, která se pne mezi tváří nymfičky a emocemi dospělé ženy. Dokáže být svůdnicí vědomou si každého centimetru své nahé kůže i holčičkou, co ve svých milencích pořád hledá taťku, ale hlavně je jako jediná ze všech čtyř svým způsobem upřímná. A žádná z postav od diváků nechce žádné sympatie - a každý z herců by si zasloužil Oscara. (Natalie Portman a Clive Owen už za Na dotek dostali Zlaté glóby.) 
Celkový dojem z Na dotek je obojetný: na jednu stranu exemplární týmová práce, na druhou jako kdyby všichni vytáčeli parádní sólo. A když všichni, tak i Marber s Nicholsem. Marberovy dialogy připomínají přestřelku, kde každá rána míří přímo na komoru. I ony jsou obojetné, protože se výrazově drží ve velmi explicitní a realistické rovině, v níž se pro nadávku nebo intimní detail nejde nikdy daleko, ale zároveň se linou v až hudebním rytmu a často trpí přemírou divadelní duchaplnosti ("Neříkej, že jsem pro tebe moc dobrej! Jsem, ale neříkej to.") Nichols z každého z herců vymáčkne maximum a přitom zůstane jaksi v pozadí, na způsob učitele, který svým žákům předá všechno co umí a pak je nechá slíznout smetanu. 
Vyskytují se názory, že v Na dotek figurují postavy pokřivené, neřkuli zvrácené. To je eskapismus. Na dotek je takové, jací jsme my, nebo jací jsme byli, nebo ještě hůř jací budeme. Možná je trochu teatrální a stylizované, ale to nic nemění na tom, že je také brutální a pravdivé jako vivisekce. Nechoďte na ně se svou lepší polovičkou.
