Jako režisér hraných filmů debutoval dokumentarista Robert Sedláček zjevně nadhodnoceným, syžetově překombinovaným dramatem Pravidla lži. Nyní v brněnském studiu České televize vytvořil svůj druhý hraný titul, komedii Muži v říji. Odehrává se v jihomoravské vísce Mouřínov (která skutečně existuje) a v pozadí veškerých zápletek prosvítá základní problém, kterým je dopravní obslužnost – i ve skutečném Mouřínově totiž silnice končí. Ale příjezd vládní delegace, přilákané slivovicí i mezinárodní soutěží v nápodobě jeleního troubení, by mohl ledasco změnit...
Sedláček svůj příběh vystavěl kolem početných zmatků, jaké vzácná návštěva vyvolá, sází na svého druhu kolektivní portrét vesnické komunity, oživené řadou svérázných až bizarních postaviček a konflikty mezi nimi. Do zájmů veřejných se vplétají nesnáze soukromé, snahu „vytáhnout se“ provází řada trapasů. Ironickému, místy až satirickému odstupu se ovšem lépe daří u vládní delegace (neboť její osazenstvo je veskrze fiktivní), blahosklonné rozmlouvání s lidem je postiženo bez zbytečného zveličování stejně jako groteskně nadsazená ochranka, která delegaci doprovází. Naproti tomu reálná vesnice, jakkoli ve svém zobrazení rovněž podřízená bezpodmínečné fikci, se paradoxně ukázala být svazujícím závažím. Její vylíčení je totiž bezzubě úsměvné, alibisticky shovívavé: jako kdyby vypadlo z někdejších televizních bakalářů o tom, jaké zmatky napáchala toužebně očekávaná vládní návštěva.
I když jsou Muži v říji ze všech bědných „moravských“ filmů nedávného období (Svatba na bitevním poli, Bobule) nejživější, stále nemůžeme přehlédnout a hlavně odmyslet, že všechny důležité role obsadila plejáda hlavně přes obrazovku oblíbených herců - starostu si zahrál Pavel Zedníček, místního podnikatele Jaromír Hanzlík, stávkujícího mistra v troubení Jaroslav Plesl, ministra zemědělství Jiří Lábus a samolibého premiéra Igor Bareš. A zde vyvstává úhelný problém: nevidíme postavy, nýbrž herce, jak ztělesňují bodré vesničany či naopak distingované politiky. Žádný z herců totiž obrazně řečeno nepřekročil svůj stín (režisér je k tomu nejspíš ani nevedl) a nestvořil dramaticky plnohodnotnou figuru. Uchylovali se k osvědčeným výrazovým klišé v mimice, gestech i hlasovém posazení, jak je známe ze zábavních (a bohužel málokdy zábavných) pořadů v televizi.
Muži v říji doplatili na svou neexistující hodnověrnost: schází vůle hlouběji postihnout mikroklima venkova, jak to kdysi parádně předvedl Miloš Forman v satiře Hoří, má panenko nebo nedávno Jan Kraus v neprávem odsuzovaném Městečku. Takto zůstaly jen náhodná bliknutí trapného chování místních, náznaky čas od času problesknuvší v rozmluvách (třeba postesknutí na „katolické peklo“ vzápětí skončí jako pouhé bezúčelné plácnutí), některé motivy, třeba nález lidských kostí, s nimiž si hrají děti, se dokonce rozplynuly. Pojetí i kresba Mouřínova se tak blíží oblíbeným televizním seriálům z rodu Chalupářů, nalézáme stejně vyprázdněný (a tudíž mystifikující) portrét izolovaného vzorku společnosti, ovládnutý rádoby žoviální bodrostí coby jedinou výplní.
Přitom i na takto modelovém případu bylo možné rozvinout dramaticky účinnou a výsostně sdělnou výpověď o stavu společnosti, o jejích iluzích a (sebe)klamech: škoda, že režiséru – napsal si i scénář – nikdo neporadil, aby si promítl skvělou španělskou komedii Vítáme Vás, pane Marshall!, která oslovuje i po více než půlstoletí. Ledasco by pochopil o pointování situací a vyhnul se rozplizlým, nastavovaným historkám kolem soutěže nebo malovaného pozadí na tribuně, které potřísnily šmouhy.
V žádném případě nechci tvrdit, že by Sedláček zcela selhal, vypravěčský um jej drží nad vodou a některé okamžiky zvládá dokonce bezvadně. Připomenu aspoň komickou rozpačitost dobře napsaného postelového dialogu z úvodu filmu nebo skvostnou bezeslovnou scénu hromadného močení. Je to nádherně komponovaný obraz soumraku mezi poli, kde zastavila kolona vládních aut, se siluetami nehybných postaviček rozestavěných kolem prašné cesty. To je možná nejpůsobivější okamžik celého díla. Jenže takové chvíle zasvítí jen vzácně.
Muži v říji vznikali jako televizní film, což vysvětluje značný počet nehybných, často detailních či polocelkových záběrů na mluvící postavy, často jsou užívány protipohledy, kamera jen málokdy podnikne nějaký (zpravidla obkružující) pohyb. Statičnost vyprávění, zjevně určeného pro obrazovku, by ovšem sama o sobě nevadila, kdyby se za ní skrývala nějaká výpověď. Jenže místo ní se řinou estrádní jalovosti.
