Začněme od konce. Muž, který zabil patří mezi ty šťastněji zvolené české distribuční názvy. Ano, "levity" sice znamená "lehkost" (ale třeba i "nestálost" nebo "přelétavost"), nicméně tuzemský titul radši chytře odkazuje k Muži, který nebyl bratří Coenů, s nímž má Levity dost společného. Hlavně Billyho Boba Thorntona v hlavní roli - a ještě spíš tu roli samotnou, protože tenhle jižanský ďábel tu hraje postavu s téměř totožným vnějším projevem a zejména s oním dotekem transcendence. Oba českým titulem spřízněné filmy navíc snímal kameramanský machr Roger Deakins, který je podepsaný i pod Vykoupením z věznice Shawshank, s nímž Levity sdílí taky pár styčných bodů: rozhodně ne jenom Morgana Freemana.
Billy Bob Thornton je Emanuel Jordan. Kdysi skoro nechtěně zabil mladého prodavače při loupežném přepadení. Odseděl si třiadvacet let, a aniž by o to nějak stál, ocitl se zase na svobodě. Dlouhé šedé háro, pohled jinam, neproniknutelná tvář s výrazem téměř metafyzického klidu - a přitom klid, vnitřní klid, je to jediné, co Emanuel Jordan od života ještě chce. Má jen těch pár kusů oblečení na sobě a novinovou fotku své oběti v kapse. Nohy ho nesou zpátky k místu, kde se to celé stalo, a on se tomu nebrání. Kde jinde se taky začít smiřovat sám se sebou.
Do toho přijde náhodný - jako by existovaly nějaké náhody - telefonát od Milese. Miles Evans (Morgan Freeman) je potrhlý, na (rádoby)kněze poněkud příliš rázný spasitel, který hned naproti pajzlu, kde se sjíždějí puberťáci, těm samým puberťákům nabízí lepší cestu. Manuela se na nic neptá a rovnou ho zaměstná. Ten se při podřadné práci setká s rozmazlenou pipkou Sofií (dokonalá Kirsten Dunst) a mimo ni inkognito zkontaktuje Adele (Holly Hunter), sestru kluka, kterého tehdy zabil. Historie se začíná opakovat a Emanuel konečně pomalu chápe svoje místo.
A teď k té "lehkosti". Muž, který zabil plyne. Uplývá zvolna a lehce někam pryč jako pírko ve vánku, jako list přijatý širokou řekou. Od úvodního voice-overu z vězeňské cely (kterým Muž, který nebyl mimochodem končí) přes zvonivou, křehkou, téměř vánočně tesknou hudbu až po poslední Deakinsův zahloubaný záběr je Levity jedním nádherně pomalým ukolébáním duše až k tomu vnitřnímu klidu, který Emanuel nakonec najde. Tady se nepospíchá, tady se spěje - protože nevyhnutelné nemůžete uspíšit ani oddálit. Muže, který zabil je blaho sledovat už jenom pro jeho jemnost, pro tu grácii, která přichází jako z jiného světa a jejímž smyslem je nechat se umazat světem naším, stejně jako sníh, jehož je "Lehkost" plná.
Z jiného světa... Přesně tak totiž Emanuel Jordan působí. Málo mluví, o to víc pozoruje. Je člověkem, který dokáže vidět za roh, který pochopil něco nám ostatním zatím nedosažitelné - stejně Ed Crane z Muže, který nebyl. Pohybuje se pomalu, spíš proplouvá, jako by teprve čekal na svou hmotnou podstatu. O tom, že se mu jí dostane, dostatečně informuje diptych záběrů z podchodu, které jsou jenom střípkem z machrovství Thorntonova i Deakinsova. Tihle dva si prostě navzájem padli do oka (kamery), nicméně dobrou polovinu vizuální atmosféry filmu vytváří i prostředí: otřískané činžáky chudších čtvrtí, holé zdi Emanuelova sklepního bytu, drátěné pletivo, zasněžená prázdná prostranství, soulad bílé, hnědé a tisíce odstínů šedivé... Chlad a strohost Deakinsových dlouhých, klidných, smířených záběrů v sobě obsahuje tolik vnitřního ohně, že vám vytopí duši na dlouho dopředu.A přitom v sobě tahle nádherně pomalá melancholická story o zločinu, trestu a vykoupení obsahuje i dost jemného humoru (rozhovory s Adele!) na to, aby nesklouzla do sebelítosti nebo pesimismu, a zároveň dost zdravé - až bolestně reálné - pozemskosti, aby neuhnila v oscarovém "člověčenství". Jako právě Vykoupení z věznice Shawshank se svými osmi nominacemi, nad nímž se Muž, který zabil může leda tak vědoucně pousmát. Takže pokud nejste z těch, kdo se nechávají dostat lacino nějakou agitkou, zkuste Levity - a nejspíš si pak budete stejně jako já přát, aby se Ed Solomon na ten Hollywood už vykašlal a točil dál jenom "pro sebe".
