Film je volnou adaptací původního klasického filmu Vittoria De Siky Umberto D. roku 1952.
Bývalá Charlesova milenka, Jeanne (Julika Jenkinsová), která ho, i s jeho psem, nechala bydlet v pokojíku pro služebnou ve svém velkém domě, se rozhodne znovu se provdat. Protože nechce, aby Charles připomínal budoucímu manželovi její minulost, vyhodí ho. Charles a jeho pes se ocitnou doslova na ulici. Žádná přátelská ruka se neobjeví, Charlesova penze je minimální. (Pro něho je nemožné ponižovat se a skutečně neví jak dál.
Okolnosti a věk ho vlastně oddělily od lidí. Jeho pes je pro něho nejdůležitější věc na světě (to je pravděpodobné) – a pes uteče. Zoufalý Charles ho hledá a volá uprostřed pozlacené opulentnosti hotelu i ve městě. Ale kam půjdou? Pokusí se pejska dát holčičce v parku, aby měl domov… Je smutné sledovat, jak se dveře života zavírají. Nicméně konec je ve stylu De Siky ponechán otevřený.
Jean-Paul Belmondo se objevuje v roli Charlese, variaci na původní postavu Umberta Domenica Ferrari, kterou hrál v italském filmu Carlo Battisti. Jde o Belmondův první filmový návrat poté, co jej v roce 2001 postihl záchvat mrtvice, který ho nechal částečně ochrnutého. Belmondo chodí ve filmu s holí (v civilu s berlí), mluví poměrně málo a jeho pohyby jsou omezené. Nijak to příběhu nepřekáží, protože to se může stát každému a lidé tak žijí. Jistě může být takový život velmi osamělý, a určitě je velice obtížný.
Původní Umberto, bývalý státní úředník, byl pomalu ničen stále menší státní penzí, hrabivou domácí, a osamělostí (Jak povědomě to zní…). Jeho přáteli byli pes a těhotná služebná. Svůj pokoj ve dne pronajímal kvůli penězům prostitutkám. Nyní , v režii Francise Hustlera, který se také podílel na adaptaci, se objeví těhotná Leila, Belmondo má minimální penzi a milovaného psa. Osamělost a zapomenutí jsou stejné.
Je to pomalý film, s dlouhými záběry. Paříž kameramana Vincenta Jeannota je okouzlující město se společenskými kontrasty. Hudba podmaňuje nádherným klavírem Philippa Rombiho. Není tu jiné napětí než odloučení lidské bytosti hledající kontakt. Pochopitelně to není akční film, takže ti, které zklame Belmondův již nikoli bouřlivý výkon a odmítají přijmout fakt, že i tato velká herecká hvězda stárne, budou asi z filmu smutní.
V epizodních rolích se tu objeví celá řada hvězd, mezi nimi Robert Hossein, Max von Sydow a Jean Dujardin, který je považován za jakéhosi Belmondova hereckého nástupce. Roli Leily, mladé, těhotné služebné, hraje velmi talentovaná Hafsia Herziová.Velmi mnoho herců touží hrát v jakémkoliv filmu s Belmondem, takže na herecké výkony ve vedlejších postavách si tu nikdo stěžovat nemůže.
Na rozdíl od původního italského filmu, který je jasnou kritikou nedostačujícího státního sociálního systému, může být francouzská verze chápána jako alegorie na osamělost stáří či jako kritika sociálních poměrů (přitom francouzský systém sociálního zabezpečení je jeden z nejlepších na světě a je téměř jisté, že pokud by se starší člověk odhodlal podstoupit jednání na úřadech, našlo by se ubytování i nějaké finance; ovšem Sarkosziho vláda sociální služby omezuje).
Film si za svůj humánní postoj zaslouží úctu. Málo filmařů se dnes na něco takového zmůže. Není to lehký film na koukání, neslibuje tvůrcům velký zisk a mnoho lidí se od něj odvrátí, protože nechce ani vědět, ani vidět. Tento film ostatně divákům nic neulehčuje.
