Mohou se spřátelit muslimský stařík a židovský dospívající chlapec? Ve francouzském filmu Můj učitel Ibrahim se tak stane. Jenže píší se svobodomyslná 60. léta a lidé dosud oplývají dobrou vůlí. Laskavý stařík Ibrahim (Omara Sharifa, jenž jej představuje, známe z filmů jako Doktor Živago nebo Mackennovo zlato a naposledy se objevil ve filmu Ohnivý oceán), jenž rád cituje moudra z Koránu, a Mojžíš přezdívaný Momo (debutující Pierre Boulanger) vzájemnou příchylností zahánějí přízrak samoty i citovou frustraci.
Třináctiletý Momo se nachází ve složitější situaci. Hroutí se mu rodinné zázemí, matka od rodiny odešla již dávno, otec (Gilbert Melki) jej opustí, když nesnese pomyšlení na své selhání, že přišel o práci, a volí dobrovolnou smrt. (A to se nikdy nevysvětlí údajná existence staršího bratra, který měl rovněž odejít, což však matka později popře.)
Vnímavého hocha, přitahují první sexuální zážitky s prodejnými ženami, které ovšem zastávají navýsost kladnou funkci, je rozčarován prvním milostným nezdarem, když se zamiluje do stejně mladičké Myriam (Lola Naymarková ne zcela dokázala postihnout spornou hrdinku, která nejprve projevuje ostýchavou nesmělost, aby ji vzápětí nahradila bezostyšnou koketností). Osiřelý chlapec postupně přejímá Ibrahimovu duchovní identitu, úřady dokonce schválí adopční žádost. Ostatní postavy - najmě prostitutky, ale také matka, před níž se dokonce zapře - setrvávají v téměř epizodickém rozvržení, zpodobněny jen v nejnutnějších obrysech.
Režisér Francois Dupeyron (není u nás příliš známý, jeho velice ceněné dílo Pokoj důstojníků jsme mohli vidět jen na specializovaných přehlídkách) se velice uspokojivě vypořádal s kresbou dobových reálií, zejména bytové interiéry bez jakéhokoli zveličování či karikatury prozrazují chudobnou sociální příslušnost, která přesto na aktéry nijak tíživě nedopadá. Ostatně i prostitutky na chodníku, jejichž služeb Momo tak rád využívá (pokud si na ně našetří), přispívají k celkovému idylickému, nostalgicky laděnému obrazu, jehož výtvarně přívětivý kolorit dotvářejí dobové hudební skladby.
Omezený výsek okrajové pařížské čtvrti, určený převážně pohledem na pouliční schody, které rozdělují bloky domů, však příliš prozrazuje svou izolovanost. Dobové společenské kontexty i osudy dalších lidí v ulici přebývajících jsou zcela vyvázány, pokud tedy neupozorním na drobnou epizodu s uctívanou filmovou hvězdou, jež v onom zapadlém koutě tehdy natáčela. S nevtíravou mondénností se jí věrohodně zhostila Isabelle Adjaniová. Podle propagačních materiálů mělo jít o Bardotovou při natáčení Godardova Pohrdání, ovšem film samotný k takové domněnce žádný důvod neposkytuje.
Vážnější problém nastává se syžetovým rozvržením, dramaturgicky v mnohém zanedbaným. Nedomýšlí některé zápletky (záhada kolem údajného Momova bratra) či postavy (již zmíněná nejasnost kolem Myriam). Rozporný je rovněž výlet do Turecka, který se mění v pouhý přívažek, v dramatické konstrukci zcela přebytečný. Ibrahim totiž zakoupí auto, aniž umí pořádně řídit, rozhodnut navždy opustit svůj krámek, v němž strávil celá desetiletí; chce se podívat do míst, kde se narodil.
Můj učitel Ibrahim by rád působil meditativně, spíše laská a dojímá, než že by rozesmával. Řadí se mezi filmy, které se rovněž zabývaly nesnadným dospíváním, ať již je natáčel Francois Truffaut (Nikdo mě nemá rád, Divoké dítě), Claude Berri (Pépé a Claude), Maurice Pialat (Nahé dětství), Louis Malle (Na shledanou, chlapci). Zřejmě se nezapíše mezi průlomová díla, avšak jeho apelativní zacílení nelze přehlédnout. Sděluje, že o sbratření se musí přičinit obě strany, a sděluje to bez zbytečně patetických slov, spíše jakoby mimochodem.
