Nemůžu si pomoct: co jsou ti Mistři vlastně zač? Chtějí vypovídat o české povaze, pojmenovat národní rys, tepat do nešvarů? Nebo bavit, sázet jeden pupkatý fór za druhým, lechtat bránici nejširšího publika? Nejspíš obojí, ale tyhle dvě roviny se nějak ne a ne protnout: jako by někdo chtěl donutit k páření Divoké včely s Jednou rukou.

Mistři se odehrávají kdesi v Sudetech, ve vísce o pár polorozpadlých barácích utopené mezi poli. V hospodě na návsi mají jen pivo, rum a kofolu a dokonce i ten autobus z města tam má brzo přestat jezdit. Osadu obývá kolekce bizarních postaviček: hospodský Karel, kterému lokál nejspíš brzy seberou, jeho žena Zdena, autobusák Milan, s nímž Zdena Karlovi zahýbá, Josef, který možná je a možná není Cikán, místní blbeček (a alkoholik a metalista) Bohouš, velký Jarda na vozíčku, malý Jarda bez mámy, agresivní chalupář Pavelec, po válce odsunutý Němec Ziege... Všichni víceméně bezcílně utloukají čas a upínají své chabé naděje k nejrůznějším chimérám. Zdena chce utéct s Milanem, Milan touží jezdit k moři, malý Jarda hledá mámu a Karel s Josefem věří, že pomocí Bohoušových deliriózních vidin správně tipnou mistra světa v hokeji a vyhrají balík. Je totiž zrovna zima a kdesi daleko se hraje hokejový šampionát.

Mistři jsou celovečerní režijní debut Marka Najbrta, absolventa katedry dokumentární tvorby na FAMU. Scénář Najbrt napsal spolu s Robertem Geislerem a Benjaminem Tučkem (autor Děvčátka); tahle parta pro Českou televizi v letech 1999-2000 natočila devítidílný cyklus paradokumentárních mystifikací Kinetická encyklopedie všehomíra a podílela se i na jiných kulturních akcích. Při sledování Mistrů se na mysl neodbytně dere otázka: jsou slabiny tohohle filmu způsobené tím, že jej psali tři lidé, nebo tím, že se ti lidé při psaní tak bavili? Nejspíš platí obojí, protože Mistři jako by se nemohli rozhodnout, čím vlastně budou, a tak nakonec zůstávají v bezpečném hájemství typicky české pivní řachandy o pitomcích.

Byla to alespoň pro mě hlavní kaňka Nudy v Brně a stejně tak je to s Mistry. Všechny postavy jsou tu jako stvořené k tomu, aby se tuzemský divák mohl jejich ubohosti dosyta vysmát a pak odejít z kina s povznášejícím pocitem, že na tom oproti těmhle chudákům ještě není tak zle. Vždyť koho to tu máme: kreténa, kripla, cigoše, lufťáka, zkrachovalce... Samé úplně placaté, jednorozměrné figurky, karikatury redukované na jediný rys. A co hůř, scenáristé si své "hrdiny" tuze oblíbili a s gustem je nechávají vypouštět jednu vychlastanou hlášku za druhou. Dělá se legrace z barvy pleti ("fandíš Kanadě, protože seš cikán"), odsunu Němců, policie ("na ty se vyser, ty udělaj hovno"), homosexuálů ("si myslim, že je teplej: nekouří, nepije, furt se sprchuje" kandiduje na zlidovění) i z invalidity a když během několika vteřin padne sekvence "já se z vás poseru", "ty seš fakt debil" a "utáhni to, ty kreténe", srovnání s Krausovým Městečkem, k němuž se celou dobu schylovalo, je definitivně na stole. I když ani jeden z těch dvou filmů nenabízí tolik kýženou katarzi, která by tohle všechno ospravedlňovala, Městečko je aspoň důsledné a nekompromisní.

Takže katarze? Probuzení v kostele, vyzvánění na lesy a celá ta věc s granátem působí značně humpolácky a člověk může jen (pokolikáté už) myslet na dědu v peřinách na mrazu z Formanova Hoří, má panenko (které psali taky tři lidé!). Není třeba, aby na plátně byla aspoň jedna kladná postava, s níž by se divák mohl ztotožnit; autor mu však musí dát k dispozici nějaký princip, ke kterému by se dalo přimknout (zločin a trest, například), nebo přesah, z něhož by bylo lze film nahlížet jaksi zvenčí. V Mistrech má jít o ono pověstné zrcadlo nastavené realitě. Jenomže v tom případě by nesměla jinak dobře vystihnutou autenticitu prostředí a situací ředit úporná snaha o legraci a hlavně ireálná dějová linie Bohoušových alkoholických "výkonů" a vizí: už jen kdyby tvůrci odolali lákavým gagům typu vypíjení petrolejek a neomílali do mrtě ten divácky vděčný záběr na snově rozmlžené hokejisty, hráli by Mistři o trochu vyšší ligu.

Bohouš je vůbec nešťastná figura: nejenže opět jen karikatura, ale navíc ještě v podání Jana Budaře, který po podobné roli v Nudě v Brně zřejmě míní skončit jako jiný mistr jedné grimasy, Pavel Liška. Jinak jsou herecké výkony na velmi slušné úrovni. Zbytek ansámblu tvoří divadelní herci, z nichž nejznámější je asi Jiří Ornest coby Pavelec; speciální uznání zaslouží Klára Melíšková v jediné ženské roli.

Mistři jsou zkrátka něčím, co není ani podobenstvím o národní mentalitě (ano, taky mi vadí opilí fotrové hulákající "Jsme mistři!" a celé to fandění je vůbec dost homosexuální záležitost), ani plnokrevnou komedií, nýbrž pouhou anekdotou s vyššími ambicemi. Mezi ty patří zmíněné kataraktické (sebe?)uvědomění - ale při Mistrech zkrátka nezamrazí a nezamrazí...