Pohádka pro dospělé Davea McKeana a Neila Gaimana MirrorMask je výstřední, digivizuálně převratná podívaná, která zasluhuje velké plátno. Kvůli nekompaktnímu scénáři ji však kromě sci-fi a fantasy festivalů potkáme nejspíš rovnou na DVD.
Dospívající Helena (Stephanie Leonidas) vyrůstá v chudé britské cirkusácké rodině. Potulný kolotoč barevných atrakcí jejích rodičů jí připadá fádní. Ráda by se z něj vyvázala a žila jako všechny ostatní děti. Rodiče jsou ale neoblomní a Heleně nezbývá než utíkat maximálně do krajiny vlastních snů, do světa fantaskních kreseb. Ty nesou nezaměnitelně gaimanovský rukopis – ostré linky a prostor mezi nimi roztříštěný jako padající střepy.
Během jedné hádky potom Helena nadává své matce (Gina McKee): „Doufám, že umřeš!“ Při následném představení se matka opravdu složí a s vážnou diagnózou putuje do nemocnice. Helena má pocit, že všechno je její chyba a z obav a výčitek se probudí do podivného snu.
Ocitá se v zemi, kde lidé nosí masky, kde ryby plavou vzduchem, zvířata jsou mixem pohádkových tvorů z dílny Jima Hensona a cyberpunkových technologií. Vzduch je rozpitý jako barvy na vlhkém papíře. Helena tu brzy potká žongléra Valentina (Jason Barry), který se stane jejím průvodcem. Valentine Heleně vysvětlí, že země je rozdělena na dvě panství – jednomu vládne královna Světla, druhému královna Tmy (obě hraje Gina McKee). Jenže královna Světla se nějak zasekla ve spánku a svět je vydán na pospas temné královně Tmy. Jedinou záchranou je najít kouzelný objekt, zrcadlovou masku, a pomocí níž situaci opět vrátit do starých kolejí.
Helena v pyžamu a poněkud nevypočitatelný Valentine se pro masku vydávají na nebezpečnou cestu k hranicím krajiny Tmy. Královna Tmy posléze vyhlašuje po Heleně pátrání, protože si jí splete se svou dcerou – ta se mezitím ocitá v reálném světě. Hádá se s Heleniným otcem (Rob Brydon) a zejména ničí její kresby na zdech pokoje, čímž přímo Helenu-ve-snu ohrožuje.
MirrorMask je mimořádně vizuálně košatý a obohacující film – od pozadí k objektům a figurám, každý obraz je tady výtvarným dílem, které by stálo za delší prohlížení, než film jako médium poskytuje. Tady je MirrorMask podobná např. Bilalově Immortelu. Však také Gaiman i Bilal přicházejí k filmu jako známí komiksoví autoři. Gaimanovým stěžejním dílem je legendární série „Sandman“ o králi snů. Spánek, noční můry a sny pak tvoří i jádro MirrorMask.
Ne-logika děje evokuje způsob, jakým se sny odehrávají a v momentech, kdy Helena ve snu nahlíží díky kresbám do reálného světa poměrně přesvědčivě navozuje pocit lucidních snů a smyček, kdy si člověk připadá ve snu zakletý. Pro většinu diváků ale bude problém, že opojení formou, okouzlujícími tvary, prostředími a řemeslně velmi zručně provedenými efekty se pro jednoduše jalový příběh neodvratně zvrhne do kocoviny. Helena ve své cestě za dospělostí řeší problémy, které by šlo odvyprávět v pěti minutách…
Barry i Leonidas na druhou stranu podávají slušné výkony a ani krkolomnější dialogy jim nedělají větší problémy. Přiznám se, že po počátečních rozpacích mě začalo bavit, že McKeanův a Gaimanův ornamentální svět je zbavený všeho toho akčně lyrického balastu, jakým obvykle pohádky nebo fantasy trpívají a že místo toho autoři divákovi jenom nabízejí prostor k vlastnímu uvažování.
Nic to nemění na tom, že z MirrorMask by byl vskutku grandiózní kousek až ve chvíli, kdy by McKean prokázal stejný scénáristický a režijní důvtip, s jakým Gaiman navrhl sfingy se zrcadlovými ústy, létající knihy a valivé obry, městské exteriéry i pastelovou barevnost. Takto jde spíše o vítaný zdroj výtvarné inspirace, nebo malý poklad v přihrádkách excentriků.
