Na soundtracky k filmům Michaela Manna se těším víceméně stejně, jako na film samotný. Mann se již v minulosti osvědčil jako dokonalý režisér, který svým obrázkům dokáže přiřknout mistrně vybranou hudbu. Díky tomu například soundtrack k Nelítostnému souboji (Heat) patří mezi legendy. Mann má výtečný čich na kapely i skladatele samotné. A jak si na tom stojí deska k jeho filmové adaptaci klasického krimi seriálu (u nás mj. známého účastí Jana Hammera)? Hodně dobře... Mann opět sází na kvalitu, ale i nepříliš provařená jména, které mohou leckoho překvapit.

Dvakrát se na albu objeví jeho oblíbenec Moby. Jednou se skladbou One of These Mornings, která tu vyčnívá jako nostalgická vzpomínka na Nelítostný souboj a v druhém případě se jedná o sáhnutí až do ranné Mobyho tvorby – Anthem je už téměř záležitost pro pamětníky. Tou by ostatně mohla být i Nina Simone, nebýt toho, že skladba Sinnerman je tu ve zremixované verzi (Felix De Housecat). Obdobou Niny Simone pro dnešní generaci by pak mohla být zpěvačka Goldfrapp, která se od svých orchestrálních projektů (s vlivem Johna Barryho) dostala až k hybné retro elektronice (tady s hitem Strick Machine).

Mezi hodně velké překvapení zde patří Mogwai, kultovní kapely indie-rockové a avantgardní scény, stojící za vznikem post-rocku. Hudba Mogwai je celistvý masiv, propracovaná a čistě instrumentální hudba, osobností jakoby se navracející k minulosti a zároveň boří vlny svým neotřelým a originálním zvukem, který později inspiroval řady kapel na indie-rockové scéně. S dvojící skladeb We´re No Here a Auto Rock tu patří celkově mezi to nejzajímavější z celé desky. Nemohu než doporučit, abyste se poohlédli po některé z množství nahrávek těchto Skotů.

Z dalších kapel na desce je tu ještě Blue Foundation (temný trip hop a lá Sneaker Pimps či Portishead), King Britt (šmrnclí blues i avantgardním hiphohep) či Indie.Aria (tak trochu temperamentní lidovka). V závěru je k nalezení něco málo původní filmové hudby Johna Murphyho a Klause Badelta, ale vzhledem k jejich celkové délce, která nepřesahuje pět minut, se o ní nedá nic moc povědět (smyčce obalené perkusy a tikavou elektronikou?).

Verdikt: Michael Mann splnil očekávaní. Hodně poctivá práce. Pravda, k metám, které si sám nastavil Nelítostným soubojem tentokrát nedosáhl, ale v době, kdy stěží vzpomenu, že mě nějaký písničkový soundtrack zaujal, je Miami Vice jasným vítězem.

Hodnocení: 80 %

Seznam skladeb: